Věž

Nyní bych se měl obrátit k Tobě a oslovit Tě upřímnou modlitbou, avšak místo toho beru do ruky pero a popouštím stavidla slov (padajících na papír jako do prázdna vlastního smyslu), abych ulevil břehům oné přeplněné nádrže rozlité v mém rozkaceném nitru. Je to pochybnost, je to dusivá lícha co zde opanuje všeliký obzor - vždy z času na čas - a co mě zatlačuje i s kyrysem víry od prsti nemožného smíru se sebou samým. To Ty jsi vyoral mezi námi brázdu, abys vystavěl za čarou město, závratné město, úchvatné město, které zde stojí pro mne, ale kam vejít mám právě já: zapovězeno. Oslepen ve vlastním stínu tuším jen vysoké věže a zubatá cimbuří, na nichž hodují mátohy vidin spářené s věcmi a myšlenkami. Ta krása je pro mé oči, jako vlny jsou k útěše umrlých ryb. Tam tuším Tebe, statného Majordoma, k němuž nemožno obrátit vědomí prosbou, toliko očekáváním, neboť Tvůj čas není časem mých dějin.

Možná to způsobil déšť, který rozsypal přítomnost na tisíc střepů, možná že postavy smazaných tváří rozžaly za dveřmi opilý tanec - opilý vínem které jsem dnešního večera vypil, a možná že tajemství zaržálo pyskem a já v jeho slinění omočil brk, avšak pro přítomnou chvíli je myšlené dané: ve větách vyplitých do žumpy ticha. V těchto větách, v těchto sebeobrušujících větách.

Ale kde jsi Ty - dobrý a blahosklonný Průvodiči? Kde jsi nádobo neznámého světa? Snad za sklovinou slepě vypoulených očí, kde mnozí tancují, objímajíce se hnátami bytí a šepotem prázdných dutin bezzubých lebek? A nebo někde tady, uvnitř, v cele prolezlé práchnivinou knih a mých vlastních ubohých myšlenek, z nichž spředeno sítí tu od rohu k rohu nataženo slouží k odchytu much?

Myslíš si: jen piš, piš, tam za okny vlhkými podzimní prškou vyzpíval Můj fortel louku a les, a také kopce, role, potok a tůň s jiskřivou vodou, jen vyhlédni, pohleď jak si zástupy starců a bab stloukají ze stromů na zimu rakve. Můžeš jít s sebou, vem sekeru, dláto a ukaž co dovedeš, dej důkaz věčnosti, že nežil jsi marně! - á, jsi slaboch, tvůj pluh táhnou choří a tvé koně sežrala bída!

Venku se smráká, žluť s přílivem večera zasychá šedí a můj ochabující zrak nepřipouští plýtvati marnotratně slovy, neboť již zítra nejspíše zavrhnu vše, co jsem tu v závětří ušlého dne napsal, co se zde snažím tak úporně ač bez konceptu zachytit; a já přece chci cosi zachytit, cosi vyjádřit, cosi přiblížit sobě i Tobě skrze slova, která byla až doposud mému životu pouhými tvary a která se nyní stávají - díky řádné a nutkavé opilosti - matnými leč právoplatnými ideami.

Jsem zde - Tvá bytostná jistota: sedím jsa posazen u starého kuchyňského stolu, na němž hospodyně zabíjely ryby, jimiž Jsi Ty podělil hladové, a má padající hlava čas, jímž jsi Ty podělil - proč vlastně, proč? - mne. Trávím zde večery prostřené po společném světě, který není a přesto byl stvořen: jakoby na opačné straně, na rubu či reversu Tvého jediného trumfu. Má vůle je říhnutím vyššího hladu a má naděje krutým úšklebkem zázraku průkaznosti. Pusť mně do svého olbřímího ucha, abych tam vyzpíval všechnu marnivou žalost vycezenou pod sevřením Tvé věčné pěsti, poslouchej mou oslavnou píseň, v níž refrén je láska a všechen rým smrt. Ne, ne, ne, mne za jehně nevyměníš, jen řízni do měkkého a napij se kouřící krve, lidské krve, teplé jako Tvé útěšlivé gesto, jsem tady, obložen na oltáři starého domu stovkami úhledně vyskládaných knih, foliantů popsaných ku potěše Tvého trojúhelníkovitého oka. Jen pomni, že i moje zbytečná a nevýstižná slova jsou Tvými slovy, neboť není nic, co by nás dva mohlo štěpit.

Ty knihy jsem vyrovnal já. Vyrovnal jsem je tak, aby ti venku nevěděli, že má osamocenost je na druhém břehu osamocenosti jejich. Jsou to knihy svezené z širokého okolí, knihy, které sem po válce nastěhovala ruka vítězné spravedlnosti klnoucí ostře nabitým prstem do vlastních - k zemi nahrbených - zad. Jsou to mé knihy, neboť já jimi žiji, jsou to má okna v kamenné stěně této věže, kam jsi mne zavřel na vrub své nekonečné trpělivosti - snad proto abych Ti zpíval zhola nevyslovitelnými slovy a žongloval jako opička kruhy marných činů, jsou to má okna, kterými zírám do zahrady, jejíž krása je oslepující a kam vejít znamená stanout, jsou to okna vydlabaná těmi, jejichž dláto neztupila křivda. Jistě nebude trvat dlouho a otevřeš mi také dveře a tato věž zůstane prázdná a všechna okna zarostou bílým a zavanou prachem, který už nyní pokrývá nemálo z nich, jistě, ale teď mi ještě dovol trochu sípavého dechu a těch pár zimomřivých vět, které nachlazeny Tvým ironickým smíchem kašlou a prskají po nábytku i zdech. Vždyť Ty jsi můj dlužník! Vždyť sloužím Ti celý svůj život (alespoň v mé paměti je to celý život), vždyť týden co týden pojídám Tvé zamřelé maso a piji Tvou nakvašenou krev a prosím Tě o spásu vším bolem cejchovaných stád a chválím Tě prosbou páchnoucími ústy, za nimiž krčí se - hle: Tebou zavržený duch. - Áááááá - vidíš ho? - můj zásadní důkaz Tvé nepopiratelné existence... Odpusť, snad jsem se toliko unáhlil, vyklouzlo-li mi - maně - z tornistry lbi jedno samozvané slovo, já přece velice dobře vím, že jakýkoliv důkaz není nic víc než pouhá vycpanina z trusu vědomí, a vědomí jen vlastní brankou k nejistotě jako rezavou branku ve hřbitovní zdi. Ale Ty mi odpustíš. Vždyť Ty jsi můj dlužník!

Má výchova ke kněžství byla neochvějná a můj odpor nedostatečný. A snad právě proto jsem se stal knězem z vlastní vůle, existuje-li cosi takového. Až trpká zkouška semináře překotila patenu odhodlání - nezadržitelně prosakujícího do zejících pórů poválečné doby. Zbývala mi tehdy jiná cesta? Duchovním obročím v pohraniční vísce dostal jsem od Tebe dar, klamavou naději nečinnosti a usmíření, z kterýchžto soudků beru až do dnes plnými hrstmi. Ptáš se mě tedy, co od Tebe ještě chci, proč si tu roztahuji svrasklinu nitra, abych jak z měchýře vymačkal na papír nářek. Ale já nechci nic (což je ovšem, jestli jsem dobře pochopil, víc než bych mohl vůbec kdy očekávat), snad pouze za krajáč pozornosti a za krajíc sluchu, neboť má samota je neproniknutelná a já jsem Tvůj pastýř. - Spíše bych měl asi napsat: a já jsem ten, jenž se po letech smířil s údělem pastýřským. Já stavitel ticha, který v ruinách tohoto dějinami opuštěného místa zbudoval na troskách mlčení věž. Zde sedím a obzírám Tvé Dílo, krajinu plnou vzpomínek a ptačího zpěvu a také hvězd, pod nimiž jako návštěvník pokorně přešlapuji, abych tak dosvědčil Tvou projevenou vůli, vůli k člověku a všeliké přítomnosti. Jaké jsou vlastně hříchy, z nichž ode mne vyžádáš počet? Snad sklep plný mešního vína, které zde zůstalo po vyhoštěných bratrech? Či snad těch několik žen, od nichž jsem před lety nežádal zpověď? Či ona jediná, která ve všech z nich kraluje zbytnělé kráse a která mne dodnes provází na mých každodenních procházkách a občasných poutích? A nebo spíše dým rozlitý Sodomou srdce, pod nímž nadobro uhasl oharek služby?... Slova. My dva přece velice dobře víme, že mým jediným a neodpustitelným hříchem je můj celý promarněný život, život, který jsem ve lži zasvětil Tobě, ač Ty sám jsi ode mne nežádal ničeho. Pustý život, po němž nezbude nic než-li kornatá věž - znoji odkázaná věž: prázdná jako dutina po vyklučeném stromě.

Hostinami intelektu jsem ve své mlčenlivé samomluvě nazýval večery strávené četbou, večery kdy jsem omámen knihami bezbožně pil a poslouchal z rádia hudbu a přemýšlel nad slovy kázání, kterými oblažím následující neděli těch několik hluchých, dobou i krajinou pomatených stařen, vysázených do kostelních lavic každodenním jitřním větrem vanoucím vždy od východních rolí. Co týden to měsíc, co měsíc to rok... Ale já si nestěžuji! Chraň a opatruj! Zůstalo mi přece několik přátel k občasným setkáním a jistota nezranitelnosti, za níž by dozajista mnozí vyměnili vše cos jim dal. A budiž Ti připsáno ke cti, že jsem až dodnes - zdá se - spokojený, a to i přesto, že mi doposud nebylo dáno vykonati nic, co by mne před Tvými zraky ospravedlnilo; za tuto prapodivnou a ničím (a nikým) nenaplněnou existenci.

Slyším jak venku začíná pršet. Rozsvítil jsem lampu a můj stín natekl pod skříň jako vylitý inkoust. Pobřežím desky tohoto starého a dávno rozviklaného stolu prosévá způli nedopitá lahev vína mírné paprsky polámaného jasu. Vzpomínám na včerejší večer, kdy jsem pod parou stařecké neopatrnosti rozbil matčinu alabastrovou vázu. Pamatuješ? Onu krásnou orientální vázu, kterou jsem si odnesl po otcově smrti z našeho domu; jediná vzpomínka na nížinu sladkobolného dětství. Tehdy šplouchala trochou vody a po taburetu kolem leželo pár suchých okvětních lístků. Vzal jsem ji, neboť jsem věřil, že tam uvnitř uvadlo i něco z mého vlastního světa, něco z mé dávné minulosti. Nevím, proč mi právě tato váza upomínala domov, snad zůstaly v její kůži otisknuty matčiny prsty rovnající květiny na domácí oltář, snad z ní dosud stále občas vycházela ozvěna otcových kárajících slov... snad. S určitostí však mohu říci - včera večer jsem ji rozbil!

Stačil jediný neopatrný pohyb, jediné nerozvážné gesto ruky, aby byl vyvolán náhlý a nikterak zadržitelný záchvěv. Jako by se pod Tvým slovem odchýlila Země z kosmické dráhy, tak vyšlehl okamžik z kružnice času a v jediné navždy ustrnulé vteřině zažehl plamínek dění. Pomalu, nepochopitelně pomalu se pohnula váza, jejíž úzké, náhle proříznuté hrdlo zamířilo neochvějně k zemi - zatímco dno hranou zabodnuté do dřeva prádelníku ne a ne opustit jistotu jeho pevné, lakované desky. Hlubina vyplázla jazyk a po bríze rozpomínky zašuměl zoufalý, stěží srozumitelný výkřik, ženský výkřik, který se rozzářil horními patry rodičovského domu jako z nebes padající hvězda: "Hoří!... milostpaní, na půdě hoří!" Stará vrásčitá žena v noční košili stanula nade mnou a pohrozila ostrým kloubovitým prstem (připíjím na tyto klouby, neboť právě jimi, Ty můj Pane, vytloukáš z mého dutého čela všechna nevypověditelná slova) směrem vzhůru, aby vzápětí vytřeštila dvé strachem zakalených očí a sípajíc potlačovaným vzlykem vyběhla přes celou místnost ven. Vidím ji jak prudce otevírá dveře, které se pohupují v rezavých pantech jako umrlec na osikovém kříži - jen vazký, poraněným jitrem mokvající vzduch plný kouře, praskotu a propastného rotu tlumí jejich skřípavý pohyb: kluz po němž se blíží převržená váza k zemi a jenž si jako kyvadlo vymiňuje prostor pro nezadržitelný Pád. Snažím se zachytit hladké alabastrové tělo, ale ve vratkém předklonu klesám na kolena, slyším náraz křehkých kostí o cimbál parket, vidím jak váza podélně praská v jediném dlouhém švu, od něhož se jako paprsky nad hlavou světce rozbíhají do všech možných stran krátké a kratší puklinky, aby z nich vytryskla zhusta páchnoucí tekutina; roztékající se po podlaze ve věnci suchých okvětních lístků.

- Odpusť, snad jsem se jen nechal opít prašivinou slov. Tam venku je podzim, Tvůj sotva vysezený podzim přísný Obraceči přesýpacích hodin. Mrtvé listoví pozvolna usychá pod prškou větru, ale strniště plná kamení a ptáků dosud dýmají zápalem léta - pohřbeného svou zimomřivou nahotou pod kaftan neprostupných mlh. Podzim se uhnízdil také v srdci, a snad právě ono umocnění do mne nalévá - hrdlem říjnové opojnosti - ještě jakousi novou, dosud netušenou sílu. Musím, musím se zaštítit činem, musím konečně vykonat cosi, v čem by bylo lze nalézti (Tvůj úšklebek je mým odhodláním) - dejme tomu - postřehnutelný smysl, něco, čím bych si zasloužil pod zem alespoň teplý a pevný sypek.

První krok byl tedy učiněn, avšak cíl cesty zůstává i nadále v nedohlednu. Ty víš, že odtud hodlám co nejdříve odejít, že jsem se rozhodl nadobro odstěhovat, opustit zatuchlou věž a pokusit se o taneček ve společenské maškarádě, o sólo, které mne buďto připraví o zbytky řídnoucího dechu, a nebo vynese na klamný parter časnosti a světa. Ty to víš, neboť Tys to byl, kdo sem poslal před měsícem onoho mladého neodbytného muže, aby zde pátral po odkazu jednoho z mých požehnaných předchůdců. Přijel náhle, plný elánu a učenosti, s nimiž mne po několika málo minutách přesvědčil o zásadním významu své badatelské práce a posléze i o tom, že je mou kněžskou povinností přispěti ku jejímu zdárnému završení. Dokonce jsem pocítil - jsa stržen jeho nadšením - po dlouhé době opět skutečný, nikterak líčený zájem a hned ten den se společně s ním pustil do úmorného pátrání ve třech místnostech bývalého klášterního archivu, které jsem doposavad navštěvoval jen velice sporadicky - předně z obavy před několikacentimetrovou vrstvou prašného rmutu, která zde jako čaloun pokrývala neuspořádané kupy letitých svazků a dokumentů vytvářejících v oněch prostorách k zapomenutí a zániku odsouzenou, veskrze fantasmagorickou změť. Vzpomínáš jak mne rozjařil nečekaný úspěch naší několikahodinové lopoty plné vlhkosti, prachu a nepokoj budícího pocitu sebeuspokojení!? Seděli jsme proti sobě u tohoto stolu a připíjeje si na opata Jana Nepomuka Olivu hustým nasládlým vínem, střídavě předčítali ze tří rukopisných svazků jeho právě znovuobjevených homilií: myšlenky se zdály tučné, nažrané mé náhlé spokojenosti a měsíční světlo pronikající dovnitř skrze clonu otevřeného okna osvětlovalo bledě stříbřitým leskem všechny tušené obzory blízké i vzdálené budoucnosti.

Zeptal se mě, co tady celé dny dělám, a já mu odpověděl, že nic. Tím nic, jako bych obnažil jizvu, z které neteče krev, kterou jen páchnoucí maso vyhřezlo zpod svrasklé kůže plné odporných strupů. Ale on mi nerozuměl, nevěděl co mu chci sdělit, co myslím oním nic, neboť jeho život byl doposud plný očekávání, a tak vzápětí dopověděl: "Alespoň máte dost času na svoje věci, nikdo vás k ničemu nenutí, nikdo vám neporoučí, můžete si klidně dělat co chcete, co uznáte za vhodné." Usmíval se a já mu v duchu dával za pravdu - ano, ano, skutečně si mohu dělat, co chci, co se mi zlíbí, mohu číst knihy, poslouchat hudbu, pít víno, chodit na procházky po lesních pěšinách a chraptivě zpívat na shnilých oltářních stupních slova modliteb a díků. Řekl jsem: "Abyste tomu rozuměl mladý muži, já jsem tady za trest, já jsem vlastně ani nechtěl být knězem, to rodičovská vůle a doba mne přivedly na duchovní cestu. Teď jsem v pohraničí a mám už dvacet let pocit, že stále jen na cosi (neměl jsem spíše říci: na někoho?) čekám, jenže si nejsem pohříchu schopen uvědomit na co, i když právě v tomto případě je - zdá se -  vše nad slunce jasné, že ano." Přikývl a spíše z přesvědčení než-li ze slušnosti zaprotestoval: "Ale může snad chtít člověk od života víc? Podle mě je největším lidským štěstím dosažení klidu, nerušené přemítání nad smyslem toho všeho, co se kolem nás děje. Já sám si nepřeji nic jiného a doufám, že se mi to jednoho krásného dne poštěstí. Klid, láska, rozjímání, v těchto pojmech se dozajista skrývá nejvyšší tajemství spokojeného života." Stále se usmíval a jeho slova byla lehká a prázdná jako myšlenky, které jim předcházely. Nezdálo se, že by měl o jejich pravdivosti sebemenších pochyb. Ani já kdysi nezaváhal, a snad právě proto jsem nyní obracel v prstech sklenku vína, tuše pod matem hladiny ostré - nebezpečně ostré - střepy. A bál jsem se napít, abych si nepořezal žaludek či střeva.

"Mladý příteli, náš vezdejší život je příliš krátký na to, než abychom jej mohli zasvětit rozjímání o jeho smyslu. Ostatně, každá myšlenka, které nepředchází čin uniká jako rozlité víno, a ta, kterou čin nenásleduje naopak páchne a hnije v prachem pokryté láhvi. Věřte mi, že vše co jsem tady prožil, nestojí ani za veršík nad rakví." Blábolil jsem povzbuzen alkoholem i pohledem na nedopitou lahev a myslím, že jsem byl - podobně jako on - do jisté míry přesvědčen o upřímnosti vyřčených vět. To Ty jsi mi hodil plamenná slova coby záchranný kruh a já se ho držel skřípaje bezpříkladně zuby.

Zhluboka se napil a pohlédl skrze mě na zeď, kde visel prostý, několikrát slepovaný krucifix stižený stigmaty puklin a děr. "Promiňte, ale co vaše duchovní poslání, vaše služba? Cožpak je to málo? Stačí se rozhlédnout kolem sebe, aby člověk viděl, jak vypadá skutečně promarněný lidský život, život rozmělněný v činech, o kterých mluvíte, život beze světla a smyslu, štvanice za liškou statků a poct, která snědena otráví veškerý pajšl. Nezlobte se na mě, ale to by mi byla milejší samota opuštěného kláštera, knihy a víno, příroda... vždyť, vždyť vám to přece nemusím vykládat, vždyť vy tu něco podobného prožíváte každičký Boží den!" Nevěděl jsem jak mu odpovědět. Měl pravdu, ale jakoby rozmazanou po okrajích propasti vykrojené Tvými myšlenkami kdesi v tajemné krajině mého uvědomění. Čím více vína jsem vypil, tím se mi zdála její hlubina nedozírnější. Nevíme nic, nevíme vůbec nic a přesto lecco chápeme a lecčemu věříme, vedeme průvody vět a vzýváme Molocha činů, jásáme na bradlech povinností a stříháme klepetem lásky, brousíme na brusu poznání a tlučeme do bubnu chtíče: sladké sobě - trpké druhým, kdo nebije, bude ubit. Ne, nevěděl jsem jak odpovědět, a proto jsem řekl: "Jistěže prožívám, každý z nás něco prožívá, ale mé bezbřehé prožívání nemá žádnou valnou cenu. Plnost, mladý muži, pouze na stvoření vydobytá plnost může nasměrovat vratký člun skutečně nepromarněného lidského života; i okolitý svět byl prostřen v míře (slyšíš? - mluvil jsem o Tobě!), byl stvořen tak, aby zde nezůstalo jediné prázdné místo, zbytečné místo, aby ve všech daných možnostech bylo zapečetěno jeho konečné rozřešení. Zásadní rovnováha tvoří jeho předpoklad a zůstává pouze na nás abychom ji svým konáním porušily."

Bylo nabíledni, že mne ovládla opilost a zmatek, avšak přesto jsem se pokoušel vyslovit jakousi stěží zachytitelnou myšlenku, myšlenku které se měla vyrýt především do tabulky mého vlastního přesvědčení. Ne, skutečně jsem v tu chvíli nehovořil k mladému muži a dokonce jsem se neobracel ani k Tobě (což Ti nyní prost předepsaných zábran a zplna hrdla vynahrazuji), nýbrž mým zásadním partem se stal (jak vidno) dočista matný leč sebeobrozující monolog. - Monolog, na nějž mi bylo následně odtušeno: "Uvažujete-li o všech možnostech, pak vlastně připouštíte i možnost, kterou jsem před okamžikem nastínil, a potažmo, promiňte, i tu, kterou zde právě vy svým kněžským životem naplňujete. A stejně tak ono zmiňované porušení rovnováhy můžeme chápat jako vybočení ze zavedeného standartu, vybočení, jakým život v ústraní bezpochyby je."...

"Porušením rovnováhy míním uvedení životních sil do pohybu, chápejte: dobro a zlo, pokyn spatřeného cíle. Nejde o nějaké vybočení, nýbrž o vědomé zalícení, nalezení smyslu a řádu." Podtrhl jsem řečené hltem vína a na důkaz pochybných premis poodstrčil stůl, abych vzápětí volně a s rozletem obešel - kolem dokola - místnost. "Vidíte: pohyb, pohyb, odtud se odvíjí nit veškeré theologie a dialektiky, toť kategorický imperativ z nečinnosti probuzené existence!"

Po trojím obkroužení zažloutlých stěn, jichž jsem se musel několikrát přidržet paží, vysála únava valnou část mých sil, pročež nezbylo chvatem vysílenému organismu nic jiného, než se posadit zpět za stůl. Sotva jsem stačil vyhlédnout oknem a zadeklamovat do útrob noci: "Cožpak nevidíte onu nesouměřitelnou rychlost? Všechny vzdálené i ještě vzdálenější hvězdy uhánějí kalupem, jaký si nelze ani představit. Fíííí. A já tu zatím sedím dvacet nekonečných let na jedné jediné sesli jako stará uschlá pecka." A snad na potvrzení řečeného jsem se opět pohodlně uvelebil na rozvrzané židli, abych vzápětí dolil sluncem a zemí požehnanou tekutinu do vyprázdněných sklenic. Běžeckou štafetu však převzal můj mladší společník a vraziv do stolu prudkostí, jež rozlila dobrou polovinu vína z přeplněných sklenek, vyskočil křepce ze židle a několika rychlými kroky popošel ke dvojici prosklených skříní sloužících zde za knihovnu zvláště vybrané, oblíbené literatury. Hleděl jsem za ním a nepozoroval loužičku vylité tekutiny, která pomalu ale jistě stékalo přes okraj stolu na mé dávno neprané nohavice. Vychutnával jsem si vskutku interesantní pohled na nejistou chůzi ovínělého muže, který energicky šermoval prsty kolem vyrovnaných hřbetů knih, doprovázeje tuto dramatickou pantomimu šepotem na síle stále nabývajícího hlasu: "A jak k tomu přijdou ti zde, tento a tento... a tento, tento... vždyť vy máte v jediné almaře soustředěno mnohé z toho, co kdy vzklíčilo na nedozírných pláních duchovní minulosti! Tady se vám nabízí jediný opravdový cíl, o němž jste mi před chvílí vyprávěl, smysl a řád, zde leží výslednice veškerého světového dění! Může vám snad nabídnout život větší či vybranější rozkoše, než-li obcování s nejpřednějšími a nejosvícenějšími duchy?" Náhle jsem ucítil jak se mi rozlévá po noze vlhkost a současně zpozoroval pramínek stékajícího vína. Bylo mi to jedno. "Jenže já nehledám žádnou zprostředkovanou duchovní rozkoš, té jsem si tady užil za minulá léta až dost. Ostatně, pojmenujme věci pravým jménem: ve skutečnosti mi chybí nějaká pořádná práce."

"Práce?!" jeho údiv byl nelíčený, "cožpak kněžská služba není pořádná práce, práce jako každá jiná? Cožpak vy považujete za práci pouze fysickou dřinu? A i kdyby, znáte snad větší vypětí mysli a těla, než jaké nutno prodělat při vysilující duševní činnosti nebo při umělecké tvorbě?!" Odpověď přišla okamžitě: "Ale jistě že znám, existuje přece skutečná fysická námaha, která nezřídka dozrává až v plody tělesného utrpení, například tehdy, když vám jednoho dne začne - podobně jako mně tady - padat na hlavu strop... Poslyšte - už jste se někdy setkal s tímhle: Jen mi z hůry dáno bylo, v apathice na dluh bral jsem?"

Pohrdaje nabízenou poetikou, obrátil oslovený pozornost směrem ke knihovně, odkud vytáhl jednu z mých oblíbených knih a jal se slavnostním hlasem předčítat namátkou zvolený úryvek. Zaváhal jsem. Snad jsem pod dojmem umně poskládaných myšlenek pohlédl v paměti zpět, do doby, kdy jsem zde pociťoval veskrze tektonické záchvěvy spokojenosti, kdy mi četba promísená s hudbou přinášela onu duševní rozkoš, o které hovořil před několika okamžiky mladík. Nohavice prosákla vlhkým flekem a já se konečně odhodlal vstát, ne však proto, abych došel pro hadr a utřel rozlité víno, nýbrž proto, abych přistoupil k přednášejícímu muži a vytáhl z police další tučný svazek, z něhož jsem posléze přečetl dvě strany oslavných veršů. Nedefinovatelný pocit vzájemnosti prosytil strukturu okamžiku. Řetěz byl napojen a dějinami zavládl řád. Vše mi připadalo krásné a falešné. Hladili jsme knihy a laskali slova, která vylétala otevřeným oknem a padala do fantasijní krajiny: černé a nepopsatelné jako klíčivá semena budoucí setby.

"Ano, hodnotné knihy jsou jako má okna, pouze jimi lze beztrestně zírat pod roušku úradku a sudby. Ale já se jich přece nehodlám vzdát, chci jen pokud možno vystoupit z tohoto zarezlého tarantasu a vykonat něco hmatatelného, něco pro svoji případnou spásu!"... Zarazil jsem se. - "Spá-su" - zaznělo znenáhla echem a já pocítil jakousi svírající bolestnou tíhu, která mne zatlačila nečekaně zpět: do skutečného významu dlouze resonujícího slova. Byl jsi to snad Ty, kdo hodil první kámen? Maně vyřčený shluk liter zazářil po světnici jako betlémská hvězda. Nemohl si jí nevšimnout: "Promiňte, ale já vám zřejmě nerozumím. Pročpak byste měl mít vy, prostředník Boží, obavu o svoji spásu? Co by potom zbývalo nám, obyčejným hříšníkům, kdyby se sám představitel církve obával věčného zatracení?... A víte čemu ještě nerozumím? Hovoříme zde spolu drahnou chvíli, a přesto jste se - ač kněz - zatím ani jednou nezaštítil argumenty katolické věrouky, dokonce jste se ani nezmínil o Boží vůli, o dogmatech či církevních autoritách. Proč? Je to snad tím, že nechcete s cizím člověkem hovořit o věcech vašeho náboženství? Ale vždyť i já jsem katolík, i já přijal svátost křtu a biřmování a i na mně nejspíš ulpěla - alespoň špetkou - výsostná Boží milost. Proč se tedy tak důsledně vyhýbáte jakékoliv zmínce o našem společném Stvořiteli?" Točila se mi hlava, cítil jsem jak mi pozvolna těžknou (alkoholem) nohy. Opřel jsem rameno o zeď a pokusil se lichost vyřčeného zastínit odmítavými pohyby hlavy: "Nic o něm nevím, snad jedině to, že je rozmělněn někde v těchto místech" - můj zrak dopadl na knihovnu a k oknu - "ale mám z něho strach, bojím se ho, chápete, a právě proto mu oddaně sloužím, jsem zbabělec, neboť se nedokáži přesvědčit, zda-li kousek z něho nedlí nakonec i kdesi ve mně. A ještě něco vám povím, bojím se také andělů a duchů, bojím se i tohohle bědného domu, neboť - věřte či nevěřte - čas od času tady dokonce i straší." Nevím zda-li jsem se rouhal proto, abych odlehčil pádnosti překotných myšlenek či snad spíše proto, abych svého hosta pobavil, v každém případě jsem mluvil z cesty. Mluvil jsem z cesty, stejně jako mluvím z cesty i teď, neboť vše co se Ti snažím tak zoufale sdělit, Ty dávno beztoho víš, ale mně nejde o pouhé sdělení, nýbrž a především o zachycení svého nynějšího stavu, o podrobné vypsání předchozích dějů, v nichž doufám nalézti jejich skrytý, určující tvar, tvar, který pod úhlem písemného vypodobení nabude svého vnitřního smyslu. Čili: ospravedlnění. Dopřej mi tedy alespoň za mák milostivé shovívavosti, vždyť už jen odvyprávím příběh staré Altrichterové a dál stejně nebudu pro opilost schopen kloudného slova - na rozdíl od mého hovorného hosta, který dokáže ve třiceti letech vypít bez znatelné újmy mnohem víc než já.

Stál s výrazem Midásovým a nevěděl zda se má smát či zda si spíše v duchu poklepat na rozjasněné čelo. Zřejmě učinil druhé, neboť mu po vršině tváří zakmitl potlačený leč navýsost udivený úsměv, načež předstíraje zájem, položil přede mě očekávaný dotaz: "Straší? A prosím vás kdo? Jak?" Nezbývalo než dohrát do konce započatou hru. V nápovědní budce však bylo sotva na dně, a tak jsem nejprve zašel vedle do kuchyně, kde ve spíži čekala připravena další archivní láhev. Když jsem se vrátil, seděl mladík opět na svém místě u stolu a listoval v jednom z Olivových rukopisů. Jak mne spatřil, odložil svazek a tentokráte s právoplatným smíchem předpověděl: "Ráno mi bude určitě špatně."

Otevřel jsem naučenými pohyby víno a jal se osvětlovat věc.

"Bylo to několik měsíců po mém příchodu do pohraničí, v době odsunu německého obyvatelstva. Dojmy z přestálé války a především smrt blízkých téměř dokonale zpřetrhaly všechna vlákna, na nichž dosud chabě rezonovala útrpná melodie mé víry. Avšak oč méně lásky a oddanosti jsem choval v srdci, o to více vzdoru opanovalo moji mysl. Zdálo se mi totiž, že jedině plamen a síla slova mohou vymýtit z oné odporné kreatury zalezlé pod oltář jména: člověk, všechno odvěké a nevyvratitelné zlo. Má kázání byla plná toho, čemu se licoměrně říká světská pýcha a spíše než Boží milosti dovolával jsem se v nich nebeské pomsty a pozemského zadostiučinění. Slova jako smrt, očistec a peklo duněla kostelní klenbou silou nejryzeji ulitých zvonů. Hořkost mi stříkala z úst a kropila v pršce nenávisti skloněné hlavy strachem požehnaných farníků. Byl jich plný kostel, jeden vedle druhého, měli bílé oteklé klouby na rukou, kalné oči, jakoby horečkou pořezané rty a nerozuměli mi ani slovo. Jenom hrstka z nich uměla nevalně česky a rodilé Čechy byste mezi nimi spočítal na prstech jedné ruky. Ještě dnes mám každou neděli a svátek pocit, že ti co v lavicích naslouchají neznají řeč, kterou hovořím. A jak také jinak? Můj jazyk není jazykem jejich světa.

Ale abych se vrátil zpět. Myslím, že v oněch letech jsem stál na nejzazším molu církevního přístaviště. Ano, snad mohu říci, že jsem se tehdy ve svých kázáních nejvíce za celý dosavadní život uchýlil majáku pokory a lásky, dokonce jsem se mu vzdálil natolik, že od té doby nemohu jinak, než-li se k němu jen krok za krokem přibližovat. Měl jsem pocit, jako bych byl sám sobě povinován naložit veškerou odpovědnost za ničivé záchvěvy Prozřetelnosti na kárky těch několika nevidomých Němek drmolících své nesrozumitelné modlitbičky před oltářem svaté Panny. Měl jsem pocit, jako bych já - jeden z odsouzených - požadoval na svém soudci katovu hlavu. A zřejmě to tak nějak muselo skutečně být, neboť jsem posléze došel ve své nenávisti vyslyšení. Několik mých farníků stihla v oněch měsících krutá a nesmyslná smrt.

Jednou v neděli po mši ke mně přišla jakási stará, na první pohled špinavá, na šatě odraná žena, očividně: žebračka. Seděl jsem právě u tohoto stolu a četl knihu, když zabušila burcující silou do dveří. Malá, seschlá, takřka utopená v dlouhém vojenském kabátě plném zášivek a děr. Připadalo mi, že má pod několika vrstvami špinavých hadrů, z nichž některé snad byly kdysi před staletím šátky, úplně holou hlavu. Zavřu-li oči, vidím ji jako dnes, stála nehnutě u dveří a beze slova zírala na vybledlý barvotisk Spasitele. Pamatuji se, že z jejich šatů vycházel palčivý zápach spáleniny, s kterým se po místnosti rozlévala i zvláštní, nepojmenovatelná tíseň nedovolující porušit tíživé ticho. Trvalo celou věčnost než postoupila o několik drobných krůčků, poklekla popři stolu a pokusila se uchopit a zvednout ke rtům moji bezvládnou ruku. Ucítil jsem chladný, velice drsný dotek hliněných prstů a přímo před očima spatřil hlubokou rozšklebenou ránu k polibku našpulených rtů. Pod vlnou náhlého fyzického odporu jsem ucukl paží a překonávaje neodbytné nutkání co nejrychleji opustit místnost se zeptal, co že ji to ke mně vlastně přivádí. Z rány na obličeji vystříkl jazyk: "Moje muš zabili. Tši roky. Dnes. Já chtěla u velebný pan prosit, já pšinesla pro panenka Marie, za muš, já kašdy roky, kašdy roky..."

Až nyní jsem si všiml, že v levé, volně spuštěné ruce drží jakousi malou ušmudlanou kabelečku s vyšívanými ozdůbkami, kterou mi náhle strčila pod nos. Nebyl jsem si sto uvědomit, co po mně vlastně chce, ale matně jsem vytušil, že jí jde nejspíše o děkovný či prosebný dar Panně Marii, který sem přinesla v oné zamolousané taštičce. Konečně jsem vstal ze židle a odstoupil k otevřenému oknu. Opanoval mne intensivní pocit, že vše co vidím venku, je jen mámení či neskutečný klam. S pohledem upřeným do splývavých dálek jsem se jí zeptal, jak se jmenuje a zda-li je zdejší. Vzápětí mne ovanul hnilobný dech a já postřehl, že stojí těsně za mnou. Řekla: "Anna Altrichter... ja narodila tady, cely moje šivot." Nabídl jsem jí židli a vrátil se zpátky ke stolu. Poslušně se posadila, načež pátrajíc kolem sebe vyhaslými zraky ponořila ruku do útrob kabelky, odkud po drahné chvíli vylovila jakousi objemnou černou hroudu. Jako by měla obavu, že může ještě v poslední chvíli o svůj poklad přijít, tiskla jej bojácně v dlaních a s utkvělým výrazem zoufalství či limbu drmolila nesrozumitelná slova. Zaslechl jsem pouze: "Pološila, svatá Panna, oltaš, všecka, vzala." Ač jsem se snažil sebevíc, dlouho mi nebylo lze rozeznat, jaký tajemný předmět vlastně přede mnou skrývá, až když pozvedla - po drahné chvíli - sevřené ruce k ústům, uznamenal jsem, že onou vzácnou relikvií je veliká hrouda uhlí, kterou se jala vzápětí lačně a s gustem olizovat - dlouhým, šedozeleně potaženým jazykem.

Nikdy nezapomenu na slastný výraz jejich očí, který se v oněch okamžicích rozzářil po oranici špinavého obličeje. Šílená, blesklo mi hlavou, ale nebyl jsem mocen jediné kloudné myšlenky. Trvalo jistě několik minut, než-li ustala ve své zoufalé ochutnávce a nabídla mi hroudu uhlí v rozevřené dlani, po níž stékaly pramínky saznaté břečky. S odporem jsem se odvrátil. Stařena vstala ze židle, upustila uhlí na stůl a otírajíc si potřísněné ruce do látky kabátu vycouvala v hlubokém předklonu ke dveřím. Seděl jsem jako přikován a nevnímal nic jiného, než vzdálené echo jejího hrbolatého hlasu: "Mrtva, moje muš... oltáš, svatá Panna... Bůh vam zaplať... zaplať..."

Víte, když vám o tom dneska vypravuji, tak mám pocit, jako by mne tehdy navštívil ve spánku anděl, rozumíte, jako by mi ta žena přinesla nějaké poselství, které mnou mělo zacloumat a vyvésti mého klimbajícího ducha z podkroví ustrnulých představ... ale vždyť je to všechno nesmysl - jaký anděl? - jaké podkroví představ? - jako dneska s váma, tak jsem s ní tehdy seděl a mluvil. A dlouho jsem se nemohl z její návštěvy vzpamatovat. Přirozeně, že jsem žádným uhlím oltář Panny Marie neznesvětil, zato jsem se pokusil vyzvědět něco o pomatené nešťastnici, o jejím životě, o smrti jejího manžela. A nemusel jsem se ani zvláště dlouho vyptávat, neboť hned kostelník - v oněch dobách vypomáhal v kostele jeden místní stařík - mi tehdy důvěrně sdělil, že Anna Altrichterová patřila k předním statkářkám ve vsi, že její muž - Hanz Altrichter vlastnil největší díl polí, nejvíce dobytka a dokonce i pilu, a že to byla až světová válka, která rozdělila na místní poměry neobvykle šťastné manželství. Altrichter narukoval - dobrovolně - na frontu a po třech letech přišlo strohé úřední oznámení, že zemřel v ruském zajetí. Smutek, který na sebe vzala jeho vdova byl nelíčený. Denně chodívala rozsvěcet svíce na oltář Panny Marie a prosila o přímluvu za mrtvého manžela. Denně: - "až do toho vosudnýho července minulýho roku, kdy ji našli ubezdušenou v kůlně jejich statku." - Ležela úplně nahá, ubodaná ocelovým drátem na hromadě uhlí... Proto jsem ji nemohl nikdy spatřit na mši, neboť když jsem nastoupil duchovní službu, byla již dva měsíce po smrti.

Vím, že si teď jistojistě pomyslíte něco nepříliš lichotivého o mém zdravém rozumu, zřejmě připočtete celé vyprávění na vrub mé zjitřené fantazii, ale věřte mi, že od té doby nacházím rok co rok vždy v jeden a ten samý den na oltáři Nanebevzetí Panny Marie položenu hroudu uhlí."

Po celý čas kdy jsem hovořil držel na klíně sklenku. Nyní se napil a pokrčil rameny jako Pyrrhón: "Proč bych vám neměl věřit? Skoro každý člověk zažil v životě něco nevysvětlitelného... možná právě proto, abychom byli udržováni v určitém napětí, abychom se necítili bezpečně a jisti v našich evolucí vyšlechtěných myslích. Jestlipak se zjistilo, kdo ji tenkrát zabil?" Napil jsem se také, mému dočista vyschlému patru toho bylo obzvláště zapotřebí: "Ne, zřejmě si někdo ze vsi vyřizoval s Altrichterovými staré účty." Zatvářil se odmítavě: "Ale kdepak, víte co já si myslím, že vrahem mohl být klidně sám Altrichter. Co když v ruském zajetí nezemřel, co když se vrátil zpátky a ubodal ženu z příčin, které již dneska nikdo neodhalí? Vždyť proč by jinak přinášela i po své smrti na kostelní oltář právě uhlí - uhlí na kterém vydechla naposledy?... Láska až za vlastní hrob!... Co tomu říkáte?" Neříkal jsem nic a proto mi přišlo nejrozumnější odpovědět: "Snad jen to, že jsem přecenil svoji schopnost fantazírovat - když jsem měl obavu, že mě z ní obviníte. Ale všechno je možné, všechno na tomhle podivném světě je venkoncem možné... V každém případě zůstává setkání se starou Altrichterovou jednou z hlavních příčin mého přetrvávajícího strachu. Obden zde slýchávám po setmění hlasy, kročeje, nářek. Co večer usínám při puštěném rádiu a často si nechávám i rozsvícenou lampu." Pokýval hlavou a jako by chtěl podtrhnout obecnou platnost vyřčeného, navázal: "Já také. Poslyšte, když už jste se zmínil o rádiu, nepustíme si trochu hudby?" Nečekanou otázkou mě sice překvapil, leč ne do té míry, abych odmítl vyplnit jeho přání.

S prvními tóny se po místnosti rozhostilo příjemné duchovní teplo, které navrátilo trudnými historkami zahrocenému okamžiku původní rozměr vzájemnosti. Nyní bylo potřeba dohnat v pití vše, co se mlácením prázdné slámy zanedbalo. Několik dlouhých minut jsme beze slova seděli, poslouchali hudbu a v zadumání laskali svá hrdla sametovým vínem. Ty víš, že se v mém duchu promítalo mnohé, že se mi vracely všechny ty chvíle, o nichž jsem právě hovořil, že jsem se snažil zachytit ve své minulosti čehosi pevného, daného, neměnného, ale že jsem nacházel toliko třtinu a časnost. Pozoroval jsem mladého muže a v hloubi na pozadí vjemu pociťoval zrod jakési náhlé duchovní síly, síly, která mne stále více a více přitahovala k jeho životnímu prostoru, k jeho práci, k jeho světu. Postupně jsem si uvědomoval, že libost, jíž mi přináší tento večer, je osudovou nabídkou či návnadou hozenou na mírnou hladinu mého osamocení, že je i neodolatelným pokušením, které hodlám beze zbytku přijmout. S ubíhajícím časem jsem stále zřetelněji cítil, jak ze mne vyprchává veškerá nejistota, která by snad mohla mé okamžité rozhodnutí zviklat. Ty víš, že jsem si opět po mnoha měsících připadal - odpusť mi laciné slovo: jako šťastný člověk, že jsem se po dlouhé době opět setkal s někým, kdo přinesl do mojí věže radost.

Když bylo po několika minutách konečně porušeno mlčení, hovořili jsme o věcech pomíjivých: o knihách, o hudbě, o člověku, ale především o všem, o čem mi s Tebou hovořit zůstává zapovězeno. Záviděl jsem mu nadšení, s kterým vyprávěl o své práci a záviděl jsem mu i lásku, s níž vzhlížel k samotě, kráse a učenosti, lásku, jež i mně byla před mnoha lety vlastní - alespoň do té doby, než-li její plápolající knot uhasily Tebou nasliněné palce zvyku a přesycení. - K čemu je smrtelníkovi všechna prožívaná radost, všechno nadšení, poznání, láska, krása, veškeré utrpení a bolest, nejsou-li tyto city, tyto prožitky, sdíleny s druhými lidmi? Nyní se neobracím otázkou k Tobě, neboť já jsem tím, kdo by měl odpovědět. Leč já jsem také tím, kdo odpověď nezná. Ale jsem i tím, kdo by ji měl hledat - a ne zde vysedávat a bědovat nad neupřímností své služby!

"Odejdu. Vezmu si knihy, rádio, nábytek a odstěhuji se do města. Nevím, čím se budu živit, zda-li setrvám u kněžského stavu, či zda mne okolnosti přinutí zaměnit rochetu za pracovní úbor, ale na tom konečně nezáleží." - S těmito slovy jsem otevřel - tupou, opotřebovanou vývrtkou - čtvrtou lahev vína. "Řekl bych, že budete velice zklamán," poznamenal a nastavil prázdnou, dočista ulepenou sklenku pod nahnuté hrdlo. S prvními tóny zurčícího proudu pokračoval: "Cožpak dokážete opustit tohle krásné místo, lůno přírody a ticha? Cožpak lze bez bolesti zaměnit mír a přirozený řád za neklid a chaos?" Proč byste to dělal? Odpusťte, ale dovolím si prorokovat, že člověk, který prožil na samotě tolik let co vy, nikdy nedokáže přijmout životní styl města." Vyjádřil jsem nejistotu pokrčením ramen. "Neopustím-li já toto místo, opustí ono mě. Chápete? Vždyť přece každá opravdová láska klíčí v lidském srdci ze semena touhy, uschne-li, pak uvadá celá rostlina." - Všimni si, jak dokáži být po dvou litrech vypitého vína poetický. A to ještě nebyl všem mým deklamacím ani zdaleka konec, neboť vzápětí jsem se - na podporu neduživých slov - zvedl, přistoupil opět ke knihovně, vyňal odtud další mírně zaprášený svazek a chutě navázal na naše předchozí předčítání. Poezie se slévala s hudbou i s vínem a obluzovala naší mysl požitky nejvybranějšími. Alespoň tak nějak to komentoval můj host. Netrvalo dlouho a vrávorali jsme oba dva po místnosti, bezděčně vybírali z polic jednotlivé knihy, s nadšením vykřikovali jména autorů, vzájemně se oblažovali takřka nesrozumitelnou četbou, co chvíli vyhlédli z okna a nabídli společníkovi pohled do tmy, připíjeli na velikost předních duchů minulosti a také a především na krásu a výjimečnost tohoto místa. K půlnoci jsem byl pevně, takřka neochvějně rozhodnut, že odtud nikdy neodejdu. Leč tentokrát se jal podrývat pilíř pod vratce sklenutým mostem přesvědčení můj host. Argumentoval: "U nás by se pro vás něco určitě našlo a bydlet byste mohl u tety Marie, je vdova a má šest místností. A to vám povídám, není ženská k zahození!" Roztočil jsem na stole sklenku a vír vína se přehnul přes její okraj. Kdesi u samého dna se vznášela stará nevzhledná teta ve spodním prádle a vyplazovala na mne jazyk s přilepenou hostií. Nedokázal jsem jako svatý Antonín vzdorovat ďábelskému pokušení, má touha byla nepotlačitelná: musel jsem ji vypít.

"Dobrý muži, vždyť co já bych tam dělal, vždyť já neumím nic jiného než žvanit, než omračovat apatii několika nahluchlých svíčkových bab vznešenými myšlenkami církevních otců... a matek... bratrů... a sester... bratranců... a tet... a... víte co teď uděláme? Půjdeme se podívat do kostela!" - Byl jsi to snad Ty, kdo mi vnukl onen opilecký nápad? Jistě, myslím, že jsi mi uchystal zkoušku, ve které jsem neměl obstát, že jsi mne ve své nekonečné dobrotivosti ponoukl na pranýř činu, aby jsi se pokochal nahotou lidské hanby. Ne, já jsem nemohl obstát, neboť můj psychický i fysický stav nedával sebemenší naději na důstojné završení bezuzdné pitky, které blažila mé srdce jako nejvroucnější modlitba. A možná že právě tato pitka byla onou nejvroucnější modlitbou, jakou jsem kdy položil k Tvým nedohledným nohám. - Joakim a Boaz, pokora a vzdor, dva sloupy s nimiž jsem lomcoval vší Samsonovskou silou.

Hned za dveřmi byla rozžata petrolejová lampa a chabé žluté světlo protrhlo kůži půlnoční tmy, pod níž se obnažily leckteré vnitřnosti spícího domu: skříň s obnošenými kněžskými rouchy, botník, několik vyskládaných cihel, dva nepověšené obrazy plné bolesti a utrpení, uhláky, kýble, dva rozlámané kostelní svícny, mé staré dávno nepojízdné kolo a také kupička plesnivých spisů a knih, kterou jsme zde navršili při naší odpolední revisi klášterního archivu. Mladík zakopl o jednu z cihel a zaklel způsobem jaký zdejší zdi dozajista nepamatují. Mechanicky jsem se pokřižoval a následným štulcem do zad nasměroval tápajícího čelem ke schodišti. Dolů na dvůr jsme se dostali (uznávám: díky zázraku Tvé tolerantnosti) bez další tělesné újmy.

V prvních okamžicích jsme neviděli nic. Zářivé kosmické dálky téměř neprodyšně překrývala silueta noci (pouze na několika málo místech proděravělá vpichem hvězdného stříbra) a oblak petrolejového světla maně vytroušený z lampy v mé ruce se bezmocně kutálel po zůstatcích kamenné dlažby. Až za bránou nám pokynuly černavé obrysy kostelních věží, hrozivých věží - obžerně se kývajících pod nápory větru. Předešel jsem svého druha a zamířil rozhodným krokem k nim. Chrámová vrata zůstala od rána nezamčena, a tak jsme s výrazným zaskřípěním vešli nazpět do tmy, do husté, štíhlými mozaikovitými okny propasírované tmy, jejíž lepkavá hmota nedokázala utlumit naše kroky, jimiž jsme - přes veškerou snahu pohybovati se co nejtišeji - téměř do neslyšna zahlušili ticho křížové klenby. Až dvě rozžaté svíce na hlavním oltáři vrátily nicotě prostor a čas; jeho nezadržitelný proud se vevalil dovnitř otevřenými vraty a pohltil mé přiopilé vědomí jediným mocným záchvěvem přítomnosti: co tady proboha dělám?! Ale dříve než jsem se stačil rozhlédnout po žárovišti mysli, zaslechl jsem mládencův hromový hlas tříštící další filigrán posvátného mlčení kdesi v náprotivném koutě: "Tady jsou schody na kůr, že jo? Pojďte, zahrajete mi na varhany!" Desítky vztyčených ukazováků zaklnuly ze stěn a desítky očí zažnuly z přítmí postranních oltářů údivem i hrozbou. Svatý Jiří vytrhl kopí z hadovy hlavy a namířil krvavý hrot přímo na mě. Leč opětovný nápor vypitého alkoholu zatřásl v odezvu umdlévajícím vzdorem a vybudil mne až za futra nepředloženého činu: křepce jsem se rozběhl mezi řadami lavic a tanečním krokem vykvačil společně se svým pokušitelem na kůr. Odložená svítilna ozářila varhanní škálu, na níž dlouhé hubené prsty rozezněly dutiny poškozených píšťal. Nevím co jsem hrál ani jak jsem mohl hrát dlouho. Vidím toliko cizí, mrtvolně bledé prsty nořící se po dlaně do rozmazané žluti a slyším hudbu jaké bych nikdy nebyl schopen. Vše kolem zní, harmonie prosycuje kostel i mé nitro, rozlévá se do okolí a jako nezadržitelný mořský příboj omývá Tvé nahé tělo roztažené do podoby kříže kdesi na pobřeží Tebou stvořeného světa. Připlouvám i já, abych Tě žádal a prosil, abych Ti přehodil přes ramena plášť utkaný z vlákna mých marných a zbytečných skutků. Děravý plášť, ubohý plášť, za nějž se stydím, ale který je to jediné, čím Tě mohu podarovat.

Z náhlého polosnu a nevědomí mě vytrhl až mladíkův na křídlech kyselého dechu nesený šepot: "Ticho, prosím vás přestaňte hrát, zdá se mi, jako by dole někdo byl." Trvalo však drahnou chvíli, než-li jsem se nadobro probral a pochopil smysl naléhavých slov. "Co? Kde? Počkejte!" Náhle jsem zaslechl dvojí bouchnutí nedovřených vrat následované zcela zřetelným dozvukem několikerých kroků. Když jsem se po příkladu mladíkově vyklonil přes chabé zábradlí a pohlédl do hloubi lodě, spatřil jsem pod sebou početný hlouček stěží rozlišitelných postav, které se pozvolna - velice pomalu a váhavě - rozestupovaly do jednotlivých lavic. A přicházeli další a další: tiché plíživé stíny, nehlučně zaplňující přízračně osvětlený prostor gotického chrámu. Podíval jsem se nechápavě do tmy, směrem kde bylo lze vytušit tvář mého pokušitele, ale výraz, který jsem v ní spatřil, byl dočista prázdný a nehybný, jakoby šerem zakalený v krystal mé neutuchající opilosti.

V rukou jedné z mátoh, která předstoupila na oltářní stupeň zaplála štíhlá voskovice. Poté se zvedl kdosi z první řady a vzal sobě trochu ohně, z něhož předal mihotavý plamínek svému sousedovi po pravé ruce, a ten opět dál, takže netrvalo dlouho a všichni příchozí drželi hořící svíce. Kostelní prostor se rozzářil jako při mši. Nechápavě jsem pátral zrakem po hlavách klečících postav, když tu mnou pronikl vítězný pocit, že poznávám jednoho z mužů pohrouženého do veršů modliteb při postranní kapli svatého Václava. Po chvíli upřeného pozorování jsem nabyl téměř naprosté jistoty: ano, byl to jeden z mých farníků, který se asi před třemi roky odstěhoval ke svému bratrovi kamsi na sever Čech. Z jeho úzkých, rytmicky se pohybujících rtů vytékala až na prach rozcupovaná slova proseb a díků, vířící příbytkem Božím v jakési mimosmyslové harmonii polyfonního nářku. A poznal jsem i muže klečícího vedle něho: svého bývalého spolužáka z lycea. (- Kdepak je mu asi dneska konec?) A také jednu lkající ženu, moji vzdálenou příbuznou, s kterou jsem se setkal naposledy snad před dvaceti lety. A poznával jsem i další: kamarády z dětství, úředníky s nimiž jsem měl kdysi dávno kdovíjaké dočinění, učitele, lékaře z nemocnice, bývalé známé, vychrtlého bratra Františka i zesnulou tetu Marii, číšníka z restaurace, topenáře, nahluchlého sluhu mého otce ale také lidi, které jsem zřejmě někdy v minulosti potkal a jejichž podoba mi utkvěla - snad pouhou náhodou? - v paměti. Toliko zjevení při hlavním oltáři, jehož pohyby se mi zdály velice měkké a přirozené, zůstávalo zahaleno v auře mihotavého jasu, v opaleskující záři zlatých oltářních ozdob.

Při pozvedání kalicha jsem na tváři ucítil nový příděl lepkavého dechu a jako ze sna si uvědomil, že na kůru nestojím sám: "Slyšíte? Vypadá to, že tam dole šramotí nějaké zvíře... nejspíš kočka, že jo?" Slabě ozářený prst zamířil do neředěného šera, kde se líně převaloval toliko beztvarý cucek tmy. "Myslím, že bychom se měli vrátit, nevím jak vy, ale já se tady začínám bát." Než jsem stačil cokoli odpovědět, vznesla se petrolejka ze starého štokrlete a odvinula na černém sametu pozadí stříbrnou Ariadninu nit pro naši zpáteční cestu. Ještě jednou jsme se zastavili u hlavního oltáře, abychom zhasili dosud hořící svíci. Druhou za nás sfoukl silný průvan, jenž zde šumivě vířil listovým suchých ozdobných květin a v pravidelných intervalech lomozil nedovřenými veřejemi vrat.

Po návratu jsme dopili načaté víno. Mladík usnul oblečen na mém neustlaném divanu a mně se podařilo - ani nevím jak - dostat vedle do komory, kde pomezi ostatky vysloužilého nábytku čekalo na podpal i staré polámané lůžko. Ráno jsem zvracel. Již několik let mi nebylo tak špatně z vypitého alkoholu a již několik let jsem necítil tak intensivní pocit uspokojení ze stráveného času. Spolu s ožívajícími vzpomínkami vystupovalo z vln pod mým žaludkem i neochvějné rozhodnutí opustit tuto farnost, odejít do města a pokusit se vyhrabat kdesi z popela minulosti alespoň jedno dosud teplé sousto, pokrutinu, jež by dokázala zahnat něco z mučivého hladu, který zakručel předešlé noci do mých zvykem ohlušených uší. Nyní je na Tobě, aby jsi mi dal své požehnání, aby jsi přijal tuto generální zpověď a odměnil odpustkem lásky všechny moje hříchy, nepromlčitelné hříchy, které skládám na Tvůj oltář jako eucharistii skrznaskrz smrtelného těla. Nemohu jinak, vždyť je to naše - Naše! - společná vůle!