Podobenství

Věnování
Přežvykován útrobami znenadání přišedší noci píšu té, jíž povětšinou patří prvá myšlenka dne a která rozžala ve mi doposud jen doutnající oharek šílenství, a tak umožnila toliko malému vysmeknout se z malosti do válečného stavu ducha; totiž té píšu zkazku o nerozumu bakchantského trojčení v drtivém semknutí pekelného mocipána.
Nemohu, byť ve věnování, nevzpomenout bídáctví těch dob. Ježto vystrašen přízrakem Nicu, jejž Maličký spatřoval tetelit se nad horizontem veškerenstva a hrozit puknutím co odporně nafouknutý puchýř, uchýlil se tento stále ještě ne bezbožník do smrdutého klína přízraku noci. Avšak noc, jas tvaru pozřevší Bakchova milenka, strážkyně tajemství vše jediné a jednotlivé rozpouštějící Jednoty, noc jako Apollónova závrať a nejhlubší z příslibů, jako všeobjímající a v svém objetí všedrtící opojení sebe zapomenuvších duší; tedy tato noc zůstala mu skryta, jakoby zahalena závojem Májiným. Strnuv v úžasu nad laciným šklebem zvířeckosti, nad tou parodií hloubky, plácl sebou do kaluže hlenu v domnění, že je mu dáno spolu s olympskými sát z přetékající číše ambrosie. Noc ve své pravdě nerozumu doléhala naň tehdy snad jen jako upomínka jeho malosti, či snad jako výsměšné burácení temnoty, která mu s každým jeho hltem ďáblovými kumpány nastraženého lepu o to více odepírala svůj lačný, a přesto vybíravý klín. Chtě dosíci rozestření se v nerozlišenosti základu jako zbavení se ve světle Apollónovy říše vynikajících obrysů proň nesnesitelné jednotlivosti, totiž touže po mohutném otřesu každého tvaru jasem prodchnutého světa, kde se rozdíl počítá a kde forma je jedinou možnou dokonalostí, chtě dosíci sebezničujícího vyvrcholení v klíně matičky přírody, která veškeré rozdíly strhává v nerozlišené Jedno, zabředl do klamu letmého uspokojení. Byl mu odepřen jak orgiasmus noci, tak opojné stržení tvarem nejjasnějšího ze všech dní. Malý ocitl se v tenatech bezkrvého pekla, kde tvar neznamená než letmý náznak a šílenství pak než hříčku oplzlosti.
Pro Tebe je tedy tato má možná až přespříliš plačtivá zkazka: Protože Tys´mi dala skutečně zešílet…

Podobenství
Již třikráte obtočili se v tanci kolemkol obvodu uvnitř zvrásněného mramoru. Prsty splétaly se jim jakoby v jediný, krve zbavený, a přece toliko živoucí útvar. Dionýsovy divoké kadeře vzpínaly se nadvládě účes podržující spony, aby v některém z mnohých poryvů tance uvolnily se do opisu laškovného oblouku hudební linky. Tvář Bakchova sice mladicky mužská hrozila přeci jen zvrhnout se ve výraz ryze ženský; tak samě s postavou jeho šikovně poulenou. Každý záchvěv toho umně tepaného těla značil úskok, a ochlupení kroutilo se mu v rozkroku jakoby do snubních prstenů. Ačkoli vedl, vzbouzel Bakchus v Malém klamný pocit naprosté svéhybnosti. Od jiného pohybován, neprohlédl Maličký pablesk předstíraného příslibu těch božských očí. Sice vytušiv Dionýsovu tvář prosycenou ženskostí, nebylo mu přeci jen lze přehlédnout tupě chtivou, samému Bakchovi toliko cizí bestialitu infernálního přeludu. Kdyby jen přehlédl parket obepínající kružnici a seznal v satyrech šedivé stíny a kdyby přetlumočil laškovnost oblé melodie do skřípotu jedině zlého úmyslu, kdyby v bohu odhalil než mocipána pekel a kdyby se toliko úpěnlivě nevrhal krve zbavenými prsty do chumlu nespočtu prstenů, aby došel kýženého, a přeci zdaleka nedohlédnutého cíle, pak by zajisté pokusil se vysmeknout z objetí té čtyřhlavé zrůdy. Stále však pohupoval se zběsile v kolenou, natahuje ruce v domnění brzkého příchodu soumraku. Dionýsos protáčel ho mezi do temnoty vrhanými stíny satyrů. V kruhu mramoru tištěná hvězdice hrozila svými hroty do všech světových stran. Od této hrozby však Malý z obluzení přeludem antického bůžka uvolňoval se k přesvědčení, že pomalu rozlamuje se v svojí jednojedinosti, a připravuje se tak k  rozmělnění mezi koleny matičky přírody. Jako by již cítil dychtivost jejího klína, která se mu drala do nozder a jícnu. Přitom se však zalykal rosolem výměšků Satanovy zadnice, aniž by kdy tušil, že nesaje z úst Bakchových. Hladká, vousem nikdy probodnutá tvář přijímala polibky Malého a opětovala ženským úsměvem. Stíny skotačily kolemkol každého z kruhu masivního sloupoví a ze svých bezzubých tlam vyluzovaly hře na flétnu podobné zvuky. Maličký nemohl zaslechnout žvatlání těch pekelným ohněm vrhaných přízraků, stejně jako mu nebylo lze vykročit z tempa tance tváří ve všechny čtyři tváře Bohem zatracené příšery. Neustále opisoval tytéž již tolikrát opakované pohyby. Snoubil se prsty s Dionýsovým svazku chtivým rozkrokem a dopřával si prý posledních chvil lidského života. Shora temnotu sotva protínající pruhy slunečního světla měly vzbuzovat dojem, že to Apollón se loučí s jedním ze svých dětí a odevzdává je náruči jím nikdy nedosažené ženštiny noci. Měly v Malém vzbuzovat mylnou představu ničím neproniknutelného svazku obou sester, dne i noci, a skrývat před jeho zraky zlomyslný škleb nijakého inferna. Tanec se konečně neměl končit v uvolnění se Maličkého z dokonalosti v apollinské záři jasně přehlédnutelného tvaru do nerozlišeného tahu prapodstaty světa, nýbrž v infernálním, věčně znaveném běsnění tolikrát se opakujícího trojčení. Nikoli toliko toužený zánik, ale zmrzačení. A mrzačit tu měla čtyřjediná obluda – mocipán jako čtyři korunní princi pekel. Tak by se před zraky prozřevšího Maličkého převrátily jemné rysy Panovy ženskostí prosycené tváře ve svůj protiklad, jakož by i vzplály několikerými mohutnými jazyky ohně. Nos krčil by se ve směru, jemuž hrozil jižní hrot v mramoru tištěné hvězdice, a mohutným kovovým obočím setnutý pohled dožadoval by se na Malém doznání všech jeho provinění. Netušil tehdy Maličký, že tiskne se rty na toho, jejž by jinak zval Satanem. A netušil tehdy, že z ramene Bakchova vypíná se k západu krk Leviatanův, že nevplétá své prsty v bezkrvý útvar, ale že objímá šupinatý trup mořské obludy. Neb z objetí vytrhávala ho obličej mu k zemi tisknoucí dlaň Belialova. Nízkost třetího z čtveřice princů pekelných měla se k tomu, pohrdavě směrovat laškovné taneční kroky Maličkého k severnímu bodci hvězdice. Pruty mdlého světla, které sotva olizovaly uvnitř zvrásněný mramor a které měly připomínat věčnou neporušitelnost svazku dne a noci, vyrážely z Luciferovy zadnice k východu. Kdyby Maličký otevřel oči, spatřil by v Panově příslibem ženství prosycené tváři než chlípný úšklebek Astaroth, svého času fénické bohyně. A pootočiv konečně hlavou, seznal by v postavách satyrů jednak Adamovu prznitelku Lilith, v kočičím pohledu zakletou Bast, jednak v sedle černého koně se uvelebivšího Cimeria, řeznými ranami pak se krášlícího Mictiana, kterému nebylo by nijak proti chuti odejmout jeden každý touhou rozechvělý prst svého mužství.

Avšak Maličký, vytáčen přeludem boha Dionýsa do rozverných piruet, nikterak nestačil popatřit na toliko se rozmáhající bídáctví svého těla. Oči mu ustupovaly zpět do hlavy na znamení nevole prohlédnout přes lebky infernálních kreatur přehozený Májin háv. Trojčil v objetí čtyřjediné stvůry pekelné, a přeci tnul kostnaté pařáty únavy do vyčerpaného příslibu nadcházející noci. Útěchou bylo mu ženství Bakchovo, zpoza něhož šlehaly mrzké pohledy Astaroth; ženskost sice mladě mužské postavy, a přeci ne ženství, ale bestialita ploše ukrutné Lilith. Panův jazyk měl se mu třepotat mezi zuby, zatímco jakoby palcem do krku rval mu Belial rosol Satanovy zadnice. Opojení Malého nebylo pak než mžouráním v upatlaném světle Luciferova hájemství a nikoli povznesením ducha k čistotě v jasu apollinského dne rýsujícího se tvaru. Zdrcení nemohlo mu znamenat uvolnění se do jednoduchosti Jednoho, ale naopak jeho věčné odepření se skrze ohnivé jazyky infernální maškarády. Tak se Maličký uvolil obtáčet se bezhlavě kolemkol každého z kruhu sloupoví a dráždit svým tupým šklebem uslintané klíny bohyň dávnověku. Nic mu nevadil v krku zpříčený Belialův palec, ani zadnici deroucí šupiny všemocného Leviatana, jakož nepociťoval Satanův ohnivý jazyk na své beztak bezkrvé líci – znásilňován démony podvečera, trojčil ruku v ruce s mladicky mužným Bakchem.