...Odešel jsem ještě týž den v podvečer, řeklo by se: s prvními úkony jara. Cesta k nádraží byla dlouhá a rozbíjela se o těžký ocelový obzor na karmínové krůpěje ticha, na slzy, které stékaly po tvářích nebe, aby rozprostřely v puklinách rozbolavělého asfaltu vlásečnicové potůčky krve. Dočista mateřské krve, z níž moje vyprahlá naděje nasála svým lačným pyskem obavu i strach. A také táhlé a ostré stíny topolů se vplétaly pod moje nohy, co krok prorůstající do masy stesku. Kráčel jsem s batohem na zádech, s kufrem a plátěnou taškou, do nímž mi zabalili klobásu, několik krajíčků chleba, kousek sýra a lahvičku předloňské slivovice. Kráčel jsem pomalu a opíral svůj unavený zrak o pevná těla stromů. V koruně jednoho z nich zanaříkal poplašený pták, leč jeho naříkání bylo tak slabé, že jsem jej nemohl slyšet. Proto jsem usedl pod tímto stromem, rozprostřel před sebe myšlenky jako kaftan a zabalil do něj vše minulé, každou vzpomínku, každičký záchvěv paměti, načež jsem smotal kaftan do uzlíku a dobře uložil až na dno batohu pod klubko hadrů, škrpálů a knih. Seděl jsem nehybně a pozoroval příslib tmy, dnes hlubší, závratnější než-li kdy jindy. Otevřel jsem kufřík a vyndal podomácku svázanou knihu, spíše sešit, který mi dal v upomínku na dny minulé bratr mého nebožtíka otce František. Byla to vlastně část jakési rodinné kroniky, deníku, který si strýc vedl od útlého mládí a který s přibývajícími lety začal přerůstat až v souvislé (leč pohříchu na mnoha místech i smyšlené) vyprávění, v román. Dílo však nebylo dokončeno, neboť čas se náhle ukázal coby nepřejícný brach, jenž vytrhl z tvůrčích úst jeho hrbaté tetky Múzy již nadobro poslední zub nějakého smyslu. A proto mi dal na cestu alespoň strojopisný opis toho, co v posledních dvou letech sepsal. Z předešlých disputací jsem věděl, že hrdinou oné "rodinné báchorky" je otcův a Františkův bratr Josef, kněz, který se v čele svých farníků postavil se zbraní v ruce komunistické moci "rozlézající se jako bílí po naší rodné vsi", ale nahlédnouti přímo do zápisků mi až do dne odchodu nedovolil. Byl jsem tedy zvědav především na strýcův svébytný vypravěčský styl a chtěl jsem si proto přečíst alespoň pár úvodních řádek, avšak tma, do níž se provalilo mraky přetláskané šero, zastínila bílý papír tak, že jsem na něm neviděl než čerň. Jakoby z křídel onoho vyděšeného ptáka seškrábanou čerň. Seděl snad stále nade mnou? Dozajista. Vždyť jeho křídla vězela na listech sešitu jako obnažená smrtka, jako na holou kůži vysvlečená smrtka, která se co bolestný kokon obtočila váhavou rozpomínkou na dávno mrtvého otce. Bylo nutné vstát a zaplašit nebeského opeřence několika hlty slivovice, a také zima se již počala hrubě a nelítostně otírati o mé bezkrevné tváře.
Šel jsem zvolna, krok co krok, krok za krokem, vždyť kam bych spěchal? Beztoho jsem věděl, že mi kvůli zastávce v hospodě už ujel poslední vlak a také má láska k rodnému kraji byla o řádnou hrst vezdejší prsti silnější než-li bohatýrská touha po tajemných dálavách. A jakýchpakto vlastně dálavách? Vždyť jsem neměl namířeno dál než nějakých třista kilometrů, na Šumavu, do domku bratrance mé nebožky matky, kterého před pár měsíci pochovali do tamní sudetské země. -"Usaď se a najdi si pořádnou práci," křičel za mnou ze dveří strýček, "a koukej ať se nikde nezdržíš, nebo ti z chalupy nezbude ani cihla!" opakovalo echo jeho hlasu až za obecní humna. Ale já jsem nespěchal, neboť já neměl kam spěchat. Slunce se vznášelo při zemské zádi a mně přišlo zřejmé, že už to tak nějak zůstane navždy: tma, zima, strach. Bál jsem se? Možná vší tmy, možná budoucnosti, ale možná, že jsem se nebál, že to nebyl strach, co mě viselo na šosech zánovního sáčka, možná že víra a naděje zplodily kdesi v mém dálném dětství zárodek touhy a já jsem jej tam - na té stráni nad strýcovým polem - na vrub své mladické nerozvážnosti rozsedl a on mě teď tíží a stahuje k zemi, neboť ho mám stále ještě namáznutý na venkoncem nesprávném místě.
Ale čím váhavěji a pomaleji jsem šel, tím prudčeji mnou cloumal neutuchající proud času. A onen temný oceán rozlitý na dně mého po větru vyplivnutého těla přetékal přes hrdlo vědomí vně, aby se mísil a prolínal s nesmírným oceánem kosmické tmy, která jako hrb zalehla naší matičku zemi. Nedokázal jsem zastavit a otočit potápějící se prám zpátky k rajským břehům domova, marně jsem zápolil s nedostatkem sil, neboť realita ztroskotání byla neodvratná. A tak jsem se vteřinu po vteřině přibližoval k tušeným molům ostrovního přístaviště, odkud jsem měl být co zachráněný trosečník odeslán první lodí kamsi do krajů Nového světa. Ještě jsem zaslechl povědomí hlas probuzeného sýčka, ještě jsem se stačil shýbnout pro malý oblý kámen, jenž jsem si schoval na památku do kapsy kalhot, když vtom - znenadání - zamžourala proti mně dvě ospalá kola jasu. Matného, slepotného jasu rozpitého po tmě jako cákance prasečí moči na podlaze chlívku. Tedy nádraží: doky, krčmy, překladiště, tetované paže stokilových mužů a obnažená lýtka stokilových žen, krasavic, kterým neapolská nemoc rozpárala bolestivě těsnou kůži tak, že se z těch rozechvělých těl vysypalo všechno křehké, co bylo kdysi soucitem či nelíčenou láskou. Stále jasněji a zřetelněji ke mně doléhal hluk bezobratlých, na babylón hlásek roztříštěných hlasů, prorostlý jako krkovice klinkáním přístavních zvonců. Budovy nabývaly průkazných tvarů, stále ostřejších proti stíněnému světlu olejových lamp, až po hnus napuchlých hejnem obřích můr, které se zřejmě na povel Pána Skřeků vyklubaly z larev zakuklených do hřbitovní země.
Někdy se usídlí v člověku podivný neklid, vzrůstající neklid, který se nedaří zaplašit, který sílí, bubří a přetéká, a který dozrává jednoho dne v dužinu činu, jenž může být stejně tak lékem jakož i nejprudším jedem. Tento neklid je semenem dění, zrnkem hvězdného prachu pod jehož vůlí vznikl a existuje kosmos. Tento neklid je touha i láska, ale i veškerá nedokonalost bytí umocňující prostory života prázdnem, ničím co nelze uchopit ani myslet. A do tohoto prázdna se noří čas od času člověk, aby jej vyplnil svými útěšlivými gesty, aby jej rozbil smyslem oplodněných činů a nebo také jen proto, aby jej ztvrdil svou nenaplněnou existencí. I já jsem tehdy pociťoval něco podobného, neklid, tam před kulisami hrozivého domu na jehož podmračené tváři zářily rozžaté oči. Do lemu oprýskaného rámu jednoho z nich napnul jakýsi šílený umělec plátno, aby jej v záchvatu tvůrčí inspirace potřísnil opálovými skvrnami barev. V té největší bylo lze rozeznat muže sklánějícího se nad širokou deskou stolu, z které jako letitý viklan vyrůstala po kmenu stínu postava do pasu obnažené ženy. Její dlouhé vakovité ňadro padalo až k mužovu čelu, na němž se roztékalo v beztvarý a shnilý plod. Stál jsem před tím výjevem jako přimrazen a neviděl nic, než jedno veliké popraskané ňadro, bezbřehé ňadro, v jehož modravých křečových žilkách kolovala veškerá krev právě probuzené noci. V její výši hnaly se mračna a v hustých až rosolovitých kapkách vypouštěly sliny hvězdného stříbra stékajícího po zamlženém skle. Obraz se rozplýval. Chtěl jsem se otočit, ale mé dlaně se uchytily kořeny prstů až kamsi do podloží na cár roztržené omítky. A pak mi kdosi položil na rameno ruku. Snad jsem vykřikl? Nevím. Čpavý dech zaplavil má chřípí a dutě slabičnatý hlas rozdrnčel okno: "Copak tu děláte, mladej pane?" Zvrátil jsem hlavu. Za mnou stál vysoký štíhlý muž s lesklými výložkami a bandalírem plným patron kolem ramen. Mexikánec? - napadlo mě, ale spíše to byl jenom přiopilý ajslboňák. Houpaje se na vlnách budoucích dějů, nebyl jsem schopen kloudného slova, přesto jsem však zaslechl zřetelné sylogismy slov, skládající na mramor nádražní tmy domino mé předpokládané odpovědi: "Rád bych věděl, kdy pojede nejbližší vlak na Prahu." Jeho šroubovitý prst ukázal na chrchel tmy: "To dou zatraceně pozdě... a nebo spíš brzo, že jo... to si boudou muset počkat až do půl pátý ráno mladej pane, poslední vlak na Prahu jim totiž vodjel před dvouma hodinama!" Konečně se mi podařilo vytrhnout prsty ze zdi, snad jsem je chtěl sepnout a v pádu na kolena pozvednout k nebi, avšak upřímný akt zoufalství či kajícnosti znemožnil nádražákův papundeklový hlas: "Jestli chtějí, tak si můžou zatím schrupnout tamhle vzadu, v čekárně, vostatně tam nebudou sami, jeden takovej už tam čeká třetí tejden, že jo?!" To co následovalo byl chrapot, soptění a smích. Neznal jsem však způsob jak dát najevo svůj nesouhlas a tak jsem se mlčky, pokorně, vydal ve stopách drážního mistra, který kolem sebe trousil kapičky světla z malé kovové svítilny. Zastavil před hrází na kost oprýskaných dveří a jako vášní zdecimovaný Juan zavěsil na hák přítomnosti několikerý pokus o proniknutí klíče do útlého rezavého zámku. Po dlouhých minutách nenaplněné vášně mi konečně vstříkl do obličeje ejekulát tmy. Jen co jsem si protřel zaslepené oči stál jsem na prahu čekárny a pozoroval opilého ajslboňáka, kterak se motá uprostřed místnosti, čáraje štětcem světla po krajinách stěn. Viděl jsem na nich země, do kterých mířím, moře a hory kde naleznu jednoho krásného dne svůj domov, svůj vlastní neznárodnitelný Krchov. Leč kdo se mi to válí jako přežrané čuně po výsostných lukách? Kdo se opovažuje rušit svými odpornými chrchlavými steny poklid mých útěšlivých luhů? Ha!? Kdo je to? - "Toho si nemusej všímat, von je Venca učiněnej tulák, něco sme spolu popili a von teďka spí jako anjel, a to jim povídám, dřív než po ránu s nim nehne ani celej stranickej výbor! Tak si tady klidně lehnou na lavici a já řeknu Jozkovi, teda našemu výpravčímu, aby jich přišel na čtvrtou ráno vzbudit. Čest!" Za siluetou práskly dveře jako kosti svatého Deboria.
Dostal jsem se do situace, jejíž řešení se hemžilo neznámými, přičemž tou největší z nich byl právě spící muž. Je jím snad kdosi s kým se mám setkat? Spí zde snad proto, aby se v příštím okamžiku vzbudil a přesvědčil mne o tom, že nejlepší by bylo, kdybych se co nejrychleji vrátil domů? A nebo spíše proto, aby mne srazil a zadávil těmi chlupatými prsty, jejichž stisk jsem hned po příchodu ucítil jako pevný ledový dotek na zvlhlém zátylku? Posadil jsem se do protějšího kouta, dozajista plného všelikého sajrajtu a sazí z malých plechových kamen a nemaje sebemenší pomyšlení na dřímotu či spánek přemítal o svém nezáviděníhodném postavení. Musím udělat něco, oč vůbec nestojím a přitom si nejsem sto uvědomit, co mě k tomu vlastně nutí! Strýc? Ale kdeže, vždyť přesvědčit ho o mé neschopnosti k jakémukoli samostatnému životnímu kroku by nebyl vůbec žádný problém, zná mě ostatně o tolar lépe než-li já sám sebe, alespoň mám občas takový dojem. A nebo je to moje vlastní touha po níž se spouštím jako viselec po provaze do průrvy následných činů? Je-li to však touha, pak o ní nevím nic víc, než například o svých žláznatých vnitřnostech - tajemných a nerozluštitelných v okvětí chatrného těla. A tak sedím a přemítám o nerozluštitelném, lapen do prvního uzlového bodu své cesty, do bodu jejž rozetnout znamená přečkat noc ve společnosti tulákově.
Ve výši nad střechou dřevěné boudy splétají své nalité větve letité kmeny ořešáků a starý moudrý havran krmí kukaččí mláďata sýrem, který vyzobal z mé tašky zapomenuté u rozsvíceného okna nádražní budovy.
Je noc, konec března. Nad starou nádražní budovou ležící asi deset kilometrů od rodné vsi Františkova synovce krouží velký černý pták se zobákem napuchlým eidamským sýrem a jako by ztratil směr letu, stále jen stoupá a klesá, klesá a stoupá, aniž by jen okamžik spočinul na některé pupenci nalité větvi letitých ořešáků, vyboudlých olbřímými korunami pod plachetkou nebe. Vidí nádražní budovu plnou neřestí a smilstva prostupujících půlnoční vzduch na horkém dechu výpravčího, pětapadesátiletého vdovce a jeho o deset let mladší šťastně provdané pomocnice, ženy útěšné i dobré; vidí plochý a neohraničený perón v jehož středu klímá na obráceném plechovém kýblu širokoplecí ajslboňák s nadobro vysvícenou lampou a vidí také Františkova synovce, kterak zírá na svého spícího bratra v Kristu, přičemž dumá coby Meimonidés nad lidskými vnitřnostmi, které jsou uzpůsobeny tak, aby poháněly a udržovaly tělesný korpus tohoto nepochopitelného světa. - Vždyť i mé tělo je tělem všehomíra - přemítá uprostřed mátožné noci oplývající jeho myšlenkami jako zabíjačková tabule pivem. Ale ač zvážil vše, čeho byl v tuto churavou hodinu schopen, přesto mu spánek dosud nezatížil obolem smíru víčka. A proto neusíná nýbrž civí - chvilku do míst, kde tuší neznámého spáče, chvilku do tmy, která mu však už není ničím jiným než začerněným Prázdnem, a chvilku na své ruce, v nichž by tak rád svíral kousek sýra a nebo klobásky ze zapomenuté tašky, avšak tiskne v nich toliko štíhlé hrdlo lahve, bezvýhradně a klidně vonící dálkami nefalšovaného bezvědomí. Pije a civí. Civí na muže, kterým by mohl být on sám, stačilo přece kdyby jen osud a vůle Nejvyššího zamotaly před několika málo lety klubko dějin jinak. Mohl zde ležet a spát a čekat, čekat tak dlouho než přijede poslední vlak, který je vypraven výlučně proto, aby jej odsud odvezl pryč, funebrácký vlak se zlatými koly a komínem ve tvaru kříže. A tato čekárna by byla jeho prostorem i domem, okrškem zdejšího světa, z něhož by den co den vyhlížel do dáli dvěma špinavými okny a marně si lámal hlavu nad tím, co se to děje tam venku. A možná že by nepřemýšlel, možná by pouze chodil kolem plesnivějících stěn a ve freskách opadávající omítky hledal krajiny plné úžasných dojmů, pocitů, kam by promítl celý svůj život. Ano, tato čekárna by pak byla veškerým jeho světem, jako je světem onoho spícího muže.
Z představ jej vytrhla pravice zimy, přihnul si z lahve, vstal a popošel několik kroků směrem k neznámému. Podřepl. Snažil se přitisknout trup co nejvíce ke zdi, aby chabý proužek vyšisovaného jasu dopadajícího sem ze svítilny na peróně opláchl opilcovu tvář, jenže světlo bylo bledé a slabé, pročež se z ořechu tmy vylouply toliko lesklé střepy skleněných očí jakož i blátivé brázdy rtů... Ale vždyť on má otevřené oči! - kříslo kadlubem mladíkovy hlavy - Pak tedy nespí!
V prvním okamžiku uskočil zpět, klopýtl však o nějaký plechový krám, který v odplatu zapálil pochodeň hluku. Snažil se ovládnout, leč těžký, zatuchlý vzduch mu vytlačil z hltanu skřípavý úlek. Spíše upadl než-li dosedl zpět na lavici a se zadrženým dechem očekával reakci vzbuzeného nocležníka. Jenže ten jako by nevnímal nic z toho, co se kolem něj děje, jako by jej nezajímalo nic jiného, než onen neviditelný bod kdesi nahoře nad ním, na stropě, kam upíral svůj dočista vyjevený pohled. Vedena neznámou vůlí, zatápala mladíkova ruka ve tmě, kde kupodivu nahmatala otevřenou lahev slivovice. - "Dobrý večer, teda spíš noc, že jo... nechcete se trochu napít?" vycedila zvlhčená ústa několik nudlí myšlenek, avšak odezva, která by vypověděla cosi o jejich předpokládané chuti, se nedostavila. Toliko pravidelný tikot ticha zaříkával do tmy přítomnost chvíle, leč mladý muž nerozuměl. Vstal tedy opět z lavice a ještě jednou se přikradl na dohled nepříčetných očí. Nyní v nich zahlédl odraz lahve, kterou váhavě nabídl směrem k nehybným rtům. "Pane, nechcete se trochu napít?" opakoval, jeho otázka však byla určená spíše černotě či tmě, noci, neboť neslyšný šepot nedolehl dál než na asfalt vlastního patra. Ale proč taky, proč? - vždyť ze rtů osloveného vysel až po rameno tenký, do špice protáhlý krápník na strup zaschlé krve. Jen si ho všiml - strnul. Noc se zoufale protočila na rub a vyvrhla z útrob natrávené blitky děsu. Dříve než si stačil skrze úlek uvědomit s kým se to vlastně ocitl v nádražní boudě, rozhrnul záclonu okna oslepující světelný kužel, který narazil o zem a zvířil letitý nános špíny do tance tisíců opaleskujících částeček prachu. Na sklo se přilepila něčí mastná, masařščí tvář.
"Vstávej, umrlče, nahoru, otevři mi svou komoru!" zaznělo dutým krhavým hlasem z venčí, načež pomalý rytmizovaný tlukot rozdrnčel veškerý vjem. Oslepen neviděl nic, ohlušen nevnímal nic. Jako smyslu zbaven přiskočil ke dveřím, ale nepohnul se přitom ani o píď z místa. Ač nebyl schopen učinit jediný pohyb, přesto se zoufale snažil rozhýbat torzo zrezavělé kliky. Ve svém zoufalství pocítil, že právě jeho tělo je dočista mrtvé, cítil to, neboť umrlcem, který ještě před okamžikem ležel na protější lavici byl nyní on sám. A tak stál u dveří a bez jediného pohybu lomcoval nepoddajnou klikou. - "Vstávej, umrlče, nahoru, odstrč mi tam tu závoru!" blýskalo výbojem slov a on věděl, že jeho osud je nadobro zpečetěn. Ještě poslední pokus vytřeštit oči, udělat krok, vyslovit spásnou metaforu útěchy zemřelému... Nic. A tehdy práskl o klenbu nebes úděsný hrom a vše vůkol zalila polední záře. Dveře se rozpřáhly jako paže Ukřižovaného a v úžasné aureole oslňujícího bílého světla stál na prahu místnosti On. Ajslboňák. Přidržoval se futer a rozespalým hlasem nabádal vzbuzeného: "Tak vstávaj, vstávaj, za chvíli tu maj ten jejich lokálverk. Když se tak na nich dívám, zchrupli si jako Jezule, že jo?!"
Poslechl. Nezbývalo mu nic jiného, neboť jeho cesta byla beztoho započata. Z protější kouta cosi zašramotilo, jako když poplašená myš zalézá pod podlahu, ale spíše to byl starý hnípající tulák, který se pod diktátem ajslboňákových slov převalil z boku na bok.
Vlak přijel na čas. Překvapilo mě to, neboť jsem měl pocit, že odtud nikdy neodjedu, že mé spojení s místem, kde jsem se narodil a prožil dětství i mládí, je pevnější než-li odstředivá síla nutící mě k odchodu a cestě. Vlastně jsem si ani nedokázal představit, že bych po tom, co jsem odešel z místa, mohl žít někde jinde než v chalupě mého děda, než ve statku pod kostelem, odkud každé poledne a večer zazníval tajemný hlas zvonu naplňující krajinu mého dětství duchovním soustem. Můj strýc nechoval dobytek, ale kravská vůně nesená vždy před deštěm po vůli větru od stájí a chlévů místního družstva byla natolik silná, že jsem jí měl ještě i na nádraží plné chřípí, plný nos, a ani olejnatý zápach dílenské kolomazi ji nedokázal rozmělnit či překrýt. Ale je také možné, že to nebyla vůně družstevních chlévů, co mě vracelo z perónu nazpět do důvěrně známých končin, možná jsem si pouze vynesl na svém tříčtvrťáku něco příznačného smradu z nádražní čekárny, kde některý dřívější host (snad právě onen opilý tulák) neudržel řídkou stolici a vymezil tím prostor pro můj myšlenkový návrat. Ať tak či onak, vlak přijel na čas. Hustá oblaka páry zahalila perón a ohlušující pískot signálního zařízení lokomotivy podtrhl součet minulosti. Poodstoupil jsem v úctě před obrovitým strojem, který zastavil na povel zkušené lidské ruky těsně u mého batohu, kufru a tašky - zdárně nalezené na místě, kde jsem ji před několika hodinami zapomněl. Oproti lichému očekávání nevystoupil ze tří připojených vagónů žádný cestující a neboť jsem to byl právě já, koho vybraly mocnosti světla za jediného odjíždějícího ze stanice, bylo vše příští záhy nakloněno k tomu, aby supějící kolos opustil takřka bez přítěžku bezpečí pevných břehů přístaviště. Možné se mělo stát skutkem.
Nastoupil jsem do prostředního vozu a pro svou Odysseu si vybral hned první prázdný oddíl, na nějž jsem narazil. Má volba i tělo padly na místo u okna, jehož ulepené a čímsi polité sklo propouštělo něco málo kvasinek světla z doširoka rozkynutého nástupiště; a také důrazné pofrkávání dieselové lokomotivy, jejíž písty náhle udeřily do bubnu ticha takovou silou, až jej prorazily na samotné vnitřnosti právě vylíhlého hluku. Tou ranou zřejmě popraskaly v útrobách revmatického stroje veškeré klouby, hřídele, osy, bloky, ojnice, ložiska, ventily a kdovíjaké další životně důležité mechanické orgány, pročež se raněný kolos nedokázal pohnout ani o kousek z místa. Deset silných chlapů v montérkách muselo přijít s dlouhými železnými lany a odtáhnout celé nádraží i s budovami a kolejištěm zpod kol nešťastně ržající lokomotivy. Udiveně jsem pozoroval, jak se dal celý svět venku do pomalého pravidelného pohybu, zatímco vagón, v němž jsem se nepříliš pohodlně uvelebil, zatvrzele setrvával na svém, jakoby pro věčnost vyměřeném místě. Po chvíli zmizelo nádraží kdesi v zapomenutíhodné minulosti a do mého vědomí se membránou okenního skla vetlačila hustá a jímavá krajina právě rozklepnutého dne. Spíše tam byla vtažena, neboť jsem postřehl, jak se umíněně přidržuje prsty stromů polorozpadlé ruiny nádražního hradla a znesnadňuje tak z dávného nepřátelství k veškerému lidskému rodu práci deseti vyčerpaným Sysifům s lany, jejichž široká žilnatá čela vlhnou krůpějemi potu.
Ve vagóně blikalo toliko slabě načervenalé světlo nade dveřmi a venku příslibný úsvit nastávajícího dne. Pokrýval obzory špinavým nevyždímaným hadrem, z jehož cárů vyčuhovaly šibenice jarem zabřezlých kmenů, roztroušených po otčině jako řezy milencovy břitvy po neholené tváři milenčině. Jedna z šibenic trčela pro mě. Poznal jsem ji podle toho, že její štíhlá koruna dosahovala až do podkroví tušeného nebe. Podél kolejí vedla cesta. Lepila se k mému zraku kamenitým tokem plným peřejí, jezů, meandrů a tůní, sledovala můj pohled, jako by právě tyto oči měly odhalit v jejím kodrcavém běhu jakousi spásnou deltu vzdáleného cíle, spočinutí, jakousi mírnou a klidnou zátoku, kterou jednoho dne vyústí do šírého moře nekonečné kosmické tmy. Odvrátil jsem pohled, chtěl jsem zaslechnout šplouchání jejích vln, ale k mému uchu dolehl pouze škubavý tlukot mechanického srdce dodělávajícího kdesi dole v kolejišti. Když jsem opět vyhlédl ven, spatřil jsem na břehu cesty cihlový, lety otřískaný dům. Jeho značně pokleslý korpus zřejmě postavili nezaměstnaní zedníci, putující v časech světové hospodářské krize za nedostatkem jakékoli práce od vesnice k vesnici. O kosý štít střechy se opíral vyvrácený strom a v malém pootevřeném okně dohasínalo světlo, a nebo spíše poslední žhavá jiskra na sklovině kohoutem probuzeného oka. Z komínu nestoupal kouř a ani stařík, který se právě vynořil až od samého dna prašných vod, nenesl na shrbených zádech otop. Snad ono stavení jenom míjel. Míjel jej tak, jako jsem jej míjel i já: pokorný cestující odsouzený na koženkovou lavici vlaku za neodčinitelný leč dávno promlčený hřích prostopášného muže. - Mého nebožtíka otce!
Přivřel jsem oči a pokusil si ho představit. Snad se mi podobal tváří či gesty? Podle těch několika málo fotografií ve strýcově plyšovém albumu nejspíše ano, měl téměř stejný nos, takový jaký nosil před svými portrétisty i zamilovaný básník Dante. Ale nešlo ani tak o to, zdali se mi podobal fyzickými rysy, spíše jsem přemítal nad tím, zda i on prožíval podobné situace jako prožívám nyní já, zdali je prožíval s oním bytostným strachem, s onou zžíravou obavou ze všeho nového, příštího, z každé, byť i té nejnepatrnější změny. O čem by asi uvažoval, kdyby se ocitl na mém místě? Zřejmě o ženách, které ho vbrzku (opomíjejíc zásad své chabé mravopočestnosti) potkají, možná že o mužích s nimiž nalezne někde při skleničce dosud neodzpívanou notu, a možná také o pivu a o silné štiplavé kořalce, kterou vypije se svými kumpány na truc celému podělanému světu, item na vzdory sobě samému, člověku, s nímž se podle strýcových slov: "nedokázal ze celých čtyřicet let svého neukotveného života vypořádat."
A pak jsem otevřel oči a velice slabá šedomodrá záře, náhle vytlačená z hrbu naditého kopce, potřela oblohu vrstvičkou mračen. Pod nimi plynulo vše, co zůstalo po včerejšku na lantuchu deštěm požehnaného kraje. Patřil jsem remízek s keřnatým lemem, kalužiny a vzdálený komín a také rezavý stroj, zbytečný pro svět jako mokřina rozbředlá vedrem. Vše odznívalo a míjelo; tak odznívají dny a míjejí roky. Pokusil jsem se v mihotání ubíhajících tvarů zachytit alespoň jediné nitky souvislostí, vlásečnice, kterou by snad mohlo být právě koryto s sebou běžící cesty, řeky, po jejímž proudu bych se dokázal vypravit (alespoň v myšlenkách) zpět. Ale cesta náhle zmizela kdesi pod úbočím a zůstavila mne pustě rozoraných polí. Možná že právě na ně dopadl po větru popel mrtvého otce. Jeho smrt uhnízděná za veřejemi do široka otevřeného srdce neměla oné smírné dramatičnosti jako smrt mého děda. Ten zemřel náhle, snad vymámen ze světa hlasem svých nedočkavých předků.
Dědičná apatie běžící po nejmladších synech v otcovské linii rodu jako virtuosovy prsty po varhanní škále, udeřila o jeho povahu až v závěrečné etapě plodně prožitého života. O to však mocněji a nečekaněji. Po letech usilovné práce na půdě zemědělské i duchovní (děd býval nejen svědomitým rolníkem a později i správcem obecního lesa, ale především samorostlým mudrlantem, kronikářem a písmákem s vlastním nezaměnitelným pohledem na běh věcí lidských, s vytříbeným vypravěčským stylem a v neposlední řadě též s výjimečně úpravným rukopisem, tedy s oněmi dary, jimiž počastoval po kvalitě genů i své tři syny, z nichž především František oplýval vším, co odlišovalo dědovu letoru od ostatních místních obyvatel; ale dostalo se i na prostředního Josefa a nejmladšího Karla, který však s talentem pro věci bohulibé podědil i příkrou námitku skeptického a pasivního pohledu na svět) přišly v jeho životě dny, měsíce, roky, kdy pozůstavil sebe i prostředí, do něhož nahlížel skrze silná skla kostěných brýlí, v dědictví onoho tajemného rodového stigmatu. Nezájem o svět se však u něho neprojevoval pouze uzavřeností a četbou pochybných knih (je snad nezbytné podotknout, že se podle Františkových zápisků svým světonázorem hlásil k ideám revolučního marxismu, utopického socialismu, křesťanského reformátorství a osvíceneckého skepticismu), ale především stále častějším zaujímáním nehybných takřka kataleptických pozic, jež ve chvílích procitlé sdílnosti jmenoval oživlými obrazy. Strýc František je v záznamech rodinné kroniky specifikoval takto: Protopop Avvakum káže vlkům, trilobit v pracovně profesora Barrandea, zasněný Xerxes na březích zbičovaného moře, užaslý rektor Jesenius nad tenkým střevem a podobně. Nedá se však říci, že by děd tímto podivínstvím hodlal své blízké snad zúmyslně bavit, spíše naopak, jeho netečnost, která začala časem hraničit až z jakýmsi bezživotím, dováděla v některé dny celou rodinu před parapet bezmoci a zoufalství. Největší díl z koláče starosti připadl na nejstaršího syna Františka, který musel ve svých dvaceti letech zajistit nejenom běh celého hospodářství, ale musel se také postarat o své dva stěží zvládnutelné sourozence, přičemž ten mladší - Karel - nedosáhl v době, kdy jeho otec ztratil zájem o veškerou realitu, ani školního věku. Jeden Františkův zápis z oněch dnů je myslím obzvláště příznačný:
"Neděle. Matka se strojí na mši do černých šatů. Přijde mi, jako by neměla namířeno do kostela nýbrž do rakve. Říkám jí to. Souhlasí. Potom hladí se smutkem v očích Karlovu holou hlavu a plísní Josefa za propálenou kapsu kalhot. Snad v ní ukrýval hořící cigaretu? Ptám se ho, ale odpověď je příkrá. Den ode dne se nám začíná vzdalovat. Jen aby neskončil jako náš otec, každého mladého člověka je dnes světu třeba. Tak tedy otec. Už od samého rána sedí na štokrleti u kamen. Hlavu si překryl děravou dekou, zpod které vyčuhuje toliko stará zahnutá hůl. Ve chvíli kdy matka odchází ze dveří, odhrne deku, zahrozí holí na strop a vykřikne: 'Všemu se dá učinit přítrž, všemu se dá u všech čertů učinit přítrž!' Matka zůstává stát a nastavuje výhrůžkám bledou pomačkanou tvář pod černým šátkem. Tiše namítá: 'Jenom trochu víry kdyby jsi měl v srdci, jenom trochu té pokory a víry, pak by jsi tu takhle neseděl a chopil se nějaké pořádné práce.' Otec učiní několik šouravých kroků směrem k matce, hlavu opět pod dekou. Vynoří ruku a hladí povislé rameno: 'Nebuď smutná Marie, jednoho dne vám to všechno vynahradím, ale teď se modli, jen se modli, neboť jestli se nebudeš dost vroucně modlit, tak nám to tu všechno do roka a do dne seberou fašisti nebo komunisti, a nebo taky židi a nebo číňani, mohamedáni, marťani a nebo nějací jiní prašivý pohanský psi, a nebo přijde ten, jehož tak úpěnlivě prosíš za naši spásu a požehná morovou ranou tomuto obydlí plnému projevené neřesti a škodlivého atheismu. Tak se modli a pros, neboť já jsem jen hnida a strašpytel, který se raději schová pod deku, než aby hrdinně nastavil svoji druhou tvář.' Matka odchází a otec čte po zbytek dopoledne knihu padlého faráře. Vypadá jako středověký mystik uprostřed posvátného vytržení. Je to nesnesitelné..."
V den dědovy smrti panovalo nad celým krajem červencové vedro. Jeho obrovitý chomáč se napíchl na špici kostelní věže, kde krvácel až vzbuzoval lítost. Hned po obědě vyšel starý pán podle svého zvyku před stavení, aby se usadil ve stínu již dávno nerodící třešně k polednímu odpočinku. Asi hodinu seděl bez pohnutí, jako obvykle nepromluvil jediné slovo, zíral. Okolo proháněl kohout početnou suitu slepic a na protější straně dvora se co chvíli vynořil z přítmí kůlny babiččin bratr Eduard, který zpevňoval klínem postranici polámaného žebřiňáku. Všichni ostatní usnuli, zmoženi tíhou nedělního odpoledne. Nejprve byla obloha jasná, plná modře, ale s tím jak ubývalo horkému dni sil, začaly se od západu objevovat lehké trhance bělavých mráčků. Beránci. Plynuli zvolna a tiše. To ticho bylo takové, že v jednom okamžiku přehlušilo veškeré živé tvory: ptáky, hmyz, člověka. Bylo to posvátné ticho smrti, které nesmělo žádné z božích stvoření porušit. Starý muž hledící do nebe to tušil. Zatajil proto dech, aby ani nepatrným šelestem vzduchu nepřekročil nejvyšší zákon. Naslouchal a nedýchal... Zatajený dech držel tak dlouho, až s konečným vydechnutím, prchl z jeho sotva pootevřených úst i oblačný beránek duše. Nejprve připomínal bledý průsvitný mráček, ale jak stoupal výš a výš, bylo v něm možné stále zřetelněji rozeznat podobu letitého muže, zcela nehybně dřepícího s koleny pod bradou a s rukama sepjatýma na temeni hlavy. Přísnou tvář zdobily vyceněné zuby, jedno zavřené a jedno otevřené oko. Podle Františkových slov vypadal jako Gaius Julius Caesar proměněný v tykev.
Nic z toho, co jsme v životě prožili není s konečnou platností za námi, nic není uzavřeno. Naše vzpomínky jsou šestým smyslem, kterým se stále znova a znova dotýkáme reality minulosti, den ode dne vytvářejí medovou plástev, z níž syceny dojmy a zkušenostmi vyčuhují larvičky dávno prožitých dějů. Včelstvo posbíralo něco pylu a proto i mé společenství myšlenek může být plodné.
Scenérie za oknem vlaku se počínala měnit. Stále více světla rozvíralo den, který mi nyní nabídl pohled na několik nepravidelně roztroušených domků. Trať se otřela o jeden z nich, za jehož dřevěným plotem stála mladá, vysoká, myslím že i krásná žena. Opírala se o zpola vyvrácený kůl a nehybně pozorovala okolo projíždějící vlak. Z jejich černých lehce zvlněných vlasů stoupala palčivá vůně větru prosycená nafialovělým jasem. Zřejmě si ji musel všimnout i strojvedoucí za řídícím pultem lokomotivy, neboť přibrzdil stroj a projížděl kolem jejího domku téměř krokem, projížděl tak pomalu, že jsem si stačil uložit její neostrou podobu mezi zažloutlé listy dávných vzpomínek. Probírám li se dnes těmito vybledlými mnohdy potrhanými obrazy, stále ještě znamenám, že se podobala čímsi sotva zbadatelným jedné dívence od nás ze vsi, dceři pojišťovacího agenta Marka, s níž jsem chodíval společnou cestou do základní školy. Podobala se i některým jiným dívkám, které jsem v minulosti poznal a na něž mi nelze z rozličných důvodů zapomenout. Jejich vzájemná podoba však nebyla dána vzhledem, postavou, temnýma hlubokýma očima ani protáhlou tváří, jejich podobu modeloval spíše onen nenápadný jas, jas který vystupoval z dužiny rozpuštěných vlasů, jas, který jako by vydýchl za hlavami všech těchto dívek jediný andělský strážce. Tehdy jsem si ovšem neuvědomoval nic víc, než to, že mi připadá blízká, povědomá, odedávna přítomná kdesi v zasutých zákoutích mé vzdálené minulosti. Zřejmě to byla právě dívčina krása, jejíž náhle postřehnutelný odér dolehl k mému chřípí skulinou odeznělých dnů... - Krása. - Slovo vyčnívající z chumlu jemu nepodobných, slovo, které se točí po orbitu mysli a hledá těhotno nepokojem místo, tón, obraz či tvora, na nichž lze alespoň na okamžik spočinout - v únavě rozjitřených smyslů. Může být krása pevná a mocná, její hradby rozvinuté pomezi bastiony vezdejšího světa trpělivě odolávají všelikým pohromám každodennosti, ale může být i krása křehká a časná, jímavá jako smíření se slanou chutí slz, rozkvetlá s polibky světic a vadnoucí po vůli času. Lze ji však zachytit ve vyřčených větách? Lze ji snad uvěznit a přikovat na pranýř lidského vidu? Nevím. Je to jako když tušíme, že kdesi v dálce zní struny Pythagorovských sfér, ale jejich melodie k nám nedoléhá. Souzvuk a disonance. Stvořitelovy prsty a chóry nebeské.
Brzké ráno. Obloha pokrytá náplavou mraků propouští několik prvních paprsků slunce. Jeden z nich, pevný a ostrý, vyrývá do náhrobního kamene na malém vesnickém hřbitůvku - po léta kypřeném bolestí a žalem - kříž, jména a letopočty. Objevují se iniciály Františkova nejmladšího bratra Karla, jeho ženy, otce, matky i matčina bratra Eduarda. Zlaté, deštěm oprýskané písmo na kropenaté žule. Také malý červený brouk je proboden sluncem. Ledva se mihne mezi bledými listy loňské trávy, hned mizí do mokvavé hlíny nedbale udržovaného hrobu. Tam dole již patnáctý rok tuční společenství jeho biologických druhů, jako vše živé na tomto světě určených a omezených charakteristickými vlastnostmi své živočišné třídy - popsané a jednou provždy zařazené do hierarchické struktury dějin. V pětici mrtvých nalézají dostatečné množství bílkoviny pro svůj evoluční růst. Také ten jest ovšem omezen pod stálou hrozbou nutkavého hladu několika popelavých ptáků, právě probuzených v korunách jilmů. Duší živých i mrtvých se zde dotýká jitro v úžasné harmonii a nezvratitelné shodě. Též květů prvních jarních rostlin, též průsvitného podkoží členovců a vágní existence bůžků, dávno opuštěných těmi, kteří tu našli prostor a čas pro svoji tajemnou, nepochopitelnou metamorfózu, a kteří stále ještě nastavují své uprázdněné schrány obrovské ohnivé kouli, zářící jako odvěký šém pod škodolibě vypláznutým jazykem kosmu.
nad rovy vznáší se slunce
v kaluži jasu
leč vyhaslé oko umrlcovo
zůstává na věky temné
O čtyřicet kilometrů dál dopadá sluneční světlo na mladou, černovlasou, teprve týden provdanou ženu. Je to jen pár okamžiků, co vyprovodila svého úspěšného manžela k prvnímu rannímu autobusu, který ho nyní odváží společně s hrstkou ospalých person směrem ke střediskové obci, kde již za okamžik zastaví spěšný vlak na Prahu. A právě do něho nastoupí perspektivní činovník mládežnického svazu, aby pln netrpělivosti a očekávání odjel do hlavního města, neboť se tam dnes dopoledne hodlá zúčastnit dlouho očekávaného konkursu, přijímacího řízení, jímž se takřka od základu změní jeho dosavadní život. Zatím však stále ještě žije se svojí ženou v malém plesnivějícím domku při železniční trati, který mu jako svazáckému funkcionáři přidělila z fondu uprázdněných realit obecní rada. Ale nebude trvat dlouho a oba dva se přestěhují do krásného podnikového bytu v Praze, kde uprostřed panelové zástavby a výfukových plynů zplodí dvojici roztomilých (leč poněkud dýchavičných) potomků, - načež se plni naděje a projevených citů vznesou do bleděmodrých nadoblačných výšin, aby zde nalezli svůj vlastní vysněný ráj, svůj soukromý eden plný elektromagnetických vln a nadzvukových aeroplánů. A právě o tom všem, o své sladké a lákavé budoucnosti rozjímá černovlasá dívka, která jen před několika málo dny překročila řečiště dospělosti a která se nyní opírá o zpola vyvrácený kůl starého, zapomenutého světa, světa, k němuž jí však stále ještě pojí cosi jemného a neuchopitelného, jakýsi duchovní hlas stromů či květin, jakýsi přízračný nápěv země pozvolna doznívající v rytmickém klapotu okolo projíždějícího vlaku. Jeho okna jsou plná žlutě nasvětlených tváří objevujících se a vzápětí mizejících kdesi v neznámu a prázdnu. Jedna z nich patří i Františkovu synovci zadumaně vyhlížejícímu v ústrety jitru. To on nyní zahlédl jiskérku smutku na sítnici dívčiných očí, všiml si jí, neboť to byla jiskra téhož ohně, který zažehl před pouhým okamžikem i plamen jeho vzpomínek a úvah. Každá cesta nás odkudsi vzdaluje, každé loučení je jistou, pro tento život nenahraditelnou ztrátou. Vždy za námi zůstává někdo, kdo nám byl blízký, člověk, s kterým nás svedl dohromady společný osud. Ohlédneme-li se nazpět, spatříme desítky kynoucích postav, defilé grimas, paží, rtů, ramen a šíjí naložených pro budoucnost do konzervačního láku uplynulých dnů. Také Františkův synovec v sobě cítí jejich vzdálené chvění, snad vyvolané krajinou za špinavými okny, snad jednotvárným duněním pražců, neúprosně vypovídajících těm, kteří se rozhodli odjet, cosi nesrozumitelného o míjení a neuchopitelnosti. Zpočátku se mu vybavují podoby dívek a žen, s nimiž ho pojila láska či vášeň. Vidí úsměvy plné pukajících slov, vidí úšklebky nadité vztekem i důvěrné pohyby přimhouřených víček. Spatřuje spolužačky z gymnasiálních let a spatřuje ženy, u nichž zůstával na noc. Některé tváře jsou jasné a zřetelné, plné výrazů a barev, některé jen ploché a prázdné, jako by patřily do vzpomínek jiného člověka. - Ale proč právě tyto?! - Co je vlastně v naší minulosti uzlového? Odkud se odvíjí tajemné předivo života, z něhož je utkán náš vezdejší svět, naše sudba, náš charakter? Ve kterých událostech a činech lze uhlídat sama sebe? - Příval otázek jej unavuje. Zavírá oči a v karmínové tmě se objevují stále nové a nové tváře. Nyní je mezi nimi i více mužů: spolupracovníci od silnic a z bytového družstva, návštěvníci městské knihovny a několik spolužáků hrajících fotbal, řidič autobusu a rozezlený strýc Josef. Hned vedle něho stojí on sám, zřejmě cosi ukrývá v dlani, svírá jí pevně, ale záhadný předmět nevidí. O kousek dál laje za katedrou stará vyšisovaná profesorka, jeví se jako mátoha. "Měla by jíst trochu víc mrkve" šeptá mu úsměv do nastraženého ucha: "ta je prej dobrá na nervy!" Náhle se rozrazí dveře a významný proplešatělý patron vbíhá do místnosti: "Tak tady vám nesu potvrzenou tu vaši výpověď, no a co se týče pracovního posudku, zřejmě vás příliš nepotěším, ale ruku na srdce mladý muži, co jiného jste taky mohl po tom všem očekávat, že ano?" - "Co jiného jsem taky mohl po tom všem očekávat, že ano?" opakuje škodolibě jeho vlastní hlas a zřejmě není přítomen nikdo, kdo by mu na otázku odpověděl, neboť se vzápětí ujímá kormidla odpovědi sám: "Hovno." Leč dříve než vyloučí ústrojí hrdla poslední hlásku výstižného slova, projede vědomím přísný blesk hněvu: "Nebuď sprostý, hlavně nebuď sprostý! Pomni výrazové čistoty projevu svého děda i otce! Ti kdyby se dožili toho jak mluvíš, ti by se s tebou nepárali, oni by neměli tolik trpělivosti jako já, dobrák a tolerantní člověk!" Zřejmě má pravdu, neboť strýc František má vždycky a ve všem pravdu. Jeho vlastní, nikým a ničím nevyvratitelnou pravdu. "Půjde li to s ním takhle dál, bude za chvíli chytřejší než poleneckej starosta" potvrzuje opilým hlasem komusi u dlouhého pobryndaného stolu. Okolo něho sedí několik přátel z města, mezi nimi i ti nejbližší. Vidí lístek plný čárek a způli nedopitou sklenku zelenavé tekutiny. Nyní má pocit, že je klidný a spokojený, jen kdyby to tak mohlo trvat věčně... kam se štvát... za čím se honit? - "Musíš si najít práci, musíš si najít nějakou pořádnou práci, u které by jsi vydržel déle než dva roky! Vždyť prvořadá hodnota lidského života je dána činorodostí ducha a těla. Každý řádný člověk má na zemi své vlastní nenahraditelné místo a to by měl také co nejdříve zaujmout. My tady přece nejsme jenom proto, abychom se poflakovali od putyky k putyce, ale především proto, abychom nenechali zarůst plevelem naše poděděná pole, rozumíš mi, orba, hluboká orba, to je náš jediný a také nejvyšší cíl!" - Následuje další výčitka: "Kdyby jsi se býval pořádně učil, všechno by bylo jednoduší, tvůj otec byl sice taky líná kůže, ale přesto dokázal... ále škoda mluvit, čím méně sem jezdíš, tím více klidu mám v duši!" Nyní na sebe upoutává pozornost oflitrovaný šaman: "Dovolte, abych vám předvedl svůj exklusivní a docela nový trik. V této nevelké orientální truhle teď před vašimi zraky probodnu svoji asistentku florentským mečem!" Iluzionistou je uslintaný skladník zemědělského družstva a vedoucí pionýrské skupiny "Mladý budovatel" mistr Arkány, šaramantní asistentkou pak ona černovlasá dívka s růžovou budoucností. Houkání vlaku a pískot rozladěného publika: "Dneska si dej pořádně záležet, nebo ti ta vyschlá treska vyleze zase živá!" Dívka se klaní, když však opět zvedá svoji pentlemi ozdobenou hlavu, je zřejmé, že je to jedna z těch, s nimiž kdysi spal. Zdá se, jako bychom ve všech ženách, které v životě milujeme, po nichž z hloubi srdce toužíme, obdivovali stále jednu a tutéž bytost, bohyni, které jsme navždy povinováni svojí neukojitelnou potřebou lásky. Ta jeho nyní usedá na dno orientální truhly, mistr Arkány přiklápí víko a nadšení publika nezná mezí: "Fuj! Hanba! Zab ji ty starej chlíváku!" Významný virbl bubínku zaplaší veškerý řev a třpytivá čepel florentského meče se zableskne nad Arkániho hlavou. Uprostřed řady diváků vyskočí malý gymnasiální ředitel a zaječí pištivým hlasem: "Jen jí ho tam zaraž! Až po čepel... zaraž!" Svistot zbraně zanechává v dusném a tíživém ovzduší zvolna usínajícího vědomí stříbrnou čáru, která jako balistická křivka proniká do dřeva truhly. Vše přehluší skřípění brzd. Vlak zastavuje ve stanici.
Onou první zastávkou vlaku na cestě do Prahy byla nedávno zmodernizovaná přestupní stanice se dvěma dlouhými zastřešenými nástupišti, s velkými hodinami a barevnými směrovými tabulemi, pod nimiž se to hemžilo a vřelo v zástupu nedočkavých cestujících - Dvacet pět minut zpoždění! - Stranou ostatních přešlapoval i mladý perspektivní muž v balonovém kabátě, byl nervosní a nedočkavý, po příjezdu do Prahy měl mít před oficiálním zahájením konkursu asi hodinu čas, ale při takovéto prodlevě? Přece kvůli jednomu vlaku nepromarní svoji největší životní šanci? - "I promarníš, to víš že promarníš, proč bys nepromarnil?", popichuje soupeř v aréně hlavy: "čím více se člověk o něco snaží, tím spíše se dočká nakonec prohry!" - Jaké prohry? Proč hned uvažovat o prohře? Z nádraží je to naštěstí jen kousek, maximálně deset minut pěšky a pokud vlak přijede s půlhodinovým zpožděním, není vlastně žádný důvod k panice. - "Jenomže co když zpoždění během jízdy naroste - ha - to bývá, to často bývá! Rok příprav: pryč! Veškeré vyhlídky: pryč! Vrátíš se s nepořízenou a zůstaneš tam, odkud bys tak rád utekl. Nic. Jinak nic. Nová šance už nemusí nikdy přijít!" - Přece nebude nějaká minuta rozhodovat o mém dalším životě, snad bych jim dokázal vysvětlit, proč jsem se zdržel, snad mě nevyhodí jenom proto, že jdu o pár minut pozdě! - "Ale vyhodí, to víš, že tě vyhodí, dovedeš si vůbec představil, kolik vás tam dneska bude? A takovou funkci jakou máš ty, takovou tam mají určitě všichni. Ani přímluva našeho tajemníka ti moc nepomůže; jó, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí!" - Pomůže nepomůže, půjdu tam, ať se děje, co se děje, i kdybych měl přijít pozdě třeba o celou hodinu. Já se už odmítám dál plácat jako hnojař mezi stájemi a chlívy! Proto jsem čtyři roky nestudoval, proto teda ne!
Očekávaná námitka stran mladíkova životního poslání se však již nedostavila, neboť jako na umocnění rozhodných slov samomluvy zaškrčel nad hlavami nedočkavců nádražní tlampač: "Zpožděný spěšný vlak č. 2458 na Prahu přijede na druhou kolej nástupiště 1 vlevo, opakuji, zpožděný spěšný vlak č. 2458 na Prahu přijede...", ale dříve než klopýtavý hlas z kanceláře výpravčího zopakoval spásné hlášení podruhé, vklouzla opožděná vlaková souprava pod střechu nástupiště a s kručícím žaludkem otevřela šestero hladových mord. Jako hejno podrážděných vos obklopili cestující v jediné mocné vlně nástupní schůdky u vagónů, aby se po nich vzápětí chapadlovitě rozlili do úzkých chodbiček vozů, kde s úlevným plácnutím či pobouřeným vzdechem zaujali téměř veškerá volná místa. Páchnoucí člověčí masa pod lisem povinného spěchu, práce, peněz, postavení... - uvažoval z polospánku vytržený Františkův synovec a současně se modlil ke všem slitovným bohům, aby si k němu nikdo nepřisedl. Vždyť než aby si musel po zbytek cesty obohacovat beztoho bědné ráno detaily hladce oholených tváří či ze slušnosti do úsměvů vyceněných zubů (žlutých a prožraných červotočem puchu), to by snad raději strávil zbývající část jízdy někde v prostoru mezi vagóny či v předsíňce u záchodku. Naštěstí jeho nepříliš úpravný vzhled a dosti dlouhé, po noci v čekárně zřejmě i výmluvně rozcuchané vlasy odrazovaly vybíravý útlocit starých dělníků i mladých učnic, ospalých úředníků i omaštěných obchodních cestujících, rozjívených školáků i předčasně povadlých matek, takže to už už vypadalo, že jeho relativní samota zůstane i po zbytek cesty neporušena. Oddychl si. Jenže předčasná úleva bývá mnohdy jen klamavá a lichá, což se potvrdilo i tentokrát. Vlak se pomalu rozjížděl, když do dveří vpadli dva zadýchaní muži. Mladý v baloňáku a starý s kufrem. Zřejmě nastoupili do zadního vozu a protože tam nenašli žádné volné místo, přešli o vagón dopředu. Nechtěné se stalo z čista jasna skutkem. Okolo Františkova synovce bylo v jediném okamžiku plno. Mladý se posadil naproti, starý vedle. Vůně parfému, zubní pasty, naftalínu, krému na boty, zatuchliny. Posledně jmenovaná však nejspíše vycházela ze svetru toho, jenž strávil noc mimo lože. Klopil zrak, vyhlížel z okna, jenom na obligátní otázku: "Je zde prosím vás volno?" musel na půl huby odpovědět a také následný pozdrav jej přinutil pokývat hlavou. Vlak dosáhl plné rychlosti a ospalá výpravčí s napuchlým nosem a špinavými nehty si vyžádala jízdenky. I když se snažil hledět toliko na ni, nemohl nespatřit houštinu chlupů ve starcově uchu a překvapil ho i uhlazený mladík, který si ve vytopeném voze ani nesundal zřejmě nedávno vyčištěný baloňák. Připadal mu nervosní, poškubával nohou, až se několikrát dotkl jeho kolen a každou chvíli pohlédl na hodinky, jako by si nebyl schopen zapamatovat údaj, který z nich vyčetl předtím. Snažil se odpoutat myšlenky jinam, zpět do vzpomínek a minulosti, ale ne a ne se mu to podařit. Stále vítězil mladík naproti němu. Ten se náhle vztyčil a jako by mu konečně došly obavy rozvážnějšího spolucestujícího, začal si s omluvou vysvlékat již z části pomačkaný kabát. Točil se v zajetí cizích nohou jako na obrtlíku. Starce div nepolaskal po tvářích řití. Konečně se usadil zpět a netrpělivě pohlédl na hodinky. Kdopak to asi může být, přemítal Františkův synovec. Zřejmě nebude o mnoho let mladší než já. Vypadá jako by jel na promoci. A voní. Oblek zřejmě patří otci - straník? - straník. Kravata nová, kalhoty vyžehlila starostlivá matka, unavená věčnou samotou a nestravitelnými kecy svého odpovědného muže. Přesto však stále ještě nosí ten plavovlasý příčes. Co měla vlastně ze života? Bulharsko, Rumunsko, automatická pračka... no a co, taky dobrý, jiná na jejím místě? A ten kluk, ten je díkybohu celej po ní. Nepije, vystudoval vysokou školu, jednou bude mít v životě úspěch, jako měl jeho otec. V dětství se podobal malému andílkovi z obrazů italských mistrů. Nejkrásnější na něm byly téměř bílé kudrnaté vlásky a růžová naducaná líčka, která mu ostatně zůstala do dnes. Přibyl jen řídký knírek, pečlivě střižené pejzy a několik odborně ošetřených zubů. Chrup komsomolského bohatýra.
Úvahy spokojené matky se střetávaly s úvahami toho, z jehož mysli byly vyceděny. Nakonec zvítězila představa starého vodnatelného předsedy stavebního družstva "Rozkvět". Tlusté, pečlivě vykartáčkované prsty zabořené do rozkroku kádrového materiálu. Sklenička ledvinového čaje na úřednickém stole. Při jeho druhém konci sedí on sám, neschopen si v hlavě srovnat, co po něm vlastně může takto po ránu chtít ona navoněná kreatura. Dlouhé mlčení jej uklidňuje, zřejmě jim bylo pouze souzeno se na pár okamžiků setkat, posedět, podumat, popatřit podobu z druhého břehu života - náprotivnou variaci na omšelé téma: jediný organismus všelidské existence. Dokud mlčí, zdá se vše v nejlepším pořádku, potud nehrozí nebezpečí vzájemné komunikace. Ale co když se odhodlá nakonec promluvit, co když vypustí z dosud bezpečné pasti vzájemného neporozumění divoké kachny výčitek či nesmyslných přání? Čím méně toho víme o pocitech druhého člověka, tím více prostoru nám ostává pro vlastní existenci. Pocit volnosti je přímo úměrný míře ohrady, ve kterém se můžeme pohybovat. Zvláště nebezpečné omezení pak hrozí při setkání s bytostmi zásadního pohledu na svět, pod jejich diktátem si z železnou pravidelností otloukáme své opožděné ciferníky o zátarasy neodkladných povinností a vyšších společenských zájmů. Leč marnost vždy předchází marnost. I tentokrát se přání a myšlenka spojily v krvesmilném svazku, aby vyplodily vítězného Molocha reality - vínem malomyslnosti omámený mladík totiž naklonil svalnatý trup k Františkovu synovci a podstrčil jeho obavám záchranou kotvu naplnění. Promluvil: "Promiňte pánové, promiňte, ale chtěl bych se vás jenom zeptat, jestli náhodou nejezdíte tímhle vlakem častěji. Já bych totiž potřeboval vědět, jestli to zpoždění, které máme, můžeme cestou dohnat a nebo jestli to spíš vypadá na to, že se zdržíme ještě o něco dýl." Ač byla otázka směrována k oběma mužům, pohled tázajícího se kupodivu upřel na mladšího z nich. Toho však dříve než-li samotný dotaz zaskočilo něco jiného - proč se vlastně ten nervosní člověk obrací pro odpověď právě na něj? Zřejmě mu připadá jako jeden z těch mladých lidí, kteří si našli v hlavním městě práci, přespávají v podnájmu či na podnikové ubytovně a týden co týden odjíždí na sobotu a neděli domů k rodičům. Zřejmě. Ale na další rozvahy a přemítání nebyl čas, neboť strýcova výchova pevně naroubená na zděděné povahové sklony nedovolovala příliš otálet z odpovědí: "Ne, bohužel ne. Naposledy jsem tady jel asi před rokem, ale co já mám zkošenosti s dráhou, tak bych si moc nadějí na nějaké zrychlení nedělal. Spíš naopak." Samotného jej překvapilo jak se najednou plynně a úslužně rozhovořil. Pravděpodobně se kdesi uvnitř mysli probudila pod skřehotem slov ona dosud hnípající část jeho osobnosti vycepovaná lety pro běžnou životní praxi. Budiž tedy. Jen ať si mele. Nemlel však on, nýbrž starý vedle něho. Mezi těžkými slovy prostupovala podoba pravoslavného popa, škodolibě přesazeného na křesťanský záhon: "Jo, pán má pravdu, já už tu takhle jezdím desátej rok, tejden co tejden, a pokud pamatuju, tak načas jsme zatím nepřijeli snad ani jednou. Můžu vám říct, že třičtvrtě hodiny je úplně normální. To víte, koleje jsou starý a na opravy není dost peněz, a ty mašiny, škoda mluvit... klidně mi můžete věřit, já vím, co říkám, můj kluk totiž dělá na dráze." Předcházející otázka zřejmě promáčela chabou hráz jeho nutkavé sdílnosti, vše zaplavující proud se vevalil z útrob a počal vymílati vlnami slov bahnité břehy času. Františkův synovec seděl a civěl do jeho temných vod. Byla to tatáž (stále tatáž) řeka, ve které nás před nemnoha lety vypudily děložní stahy naříkajících matek. Byla to řeka plná slov, událostí, předmětů a činů, řeka řek pronajatá za jediný obol ve správu knížete Acheróna. Snad jím byl právě hovořící stařec? Těžko. Jen zmlkl, otevřel placatici rumu a nabídl kalíšek spolucestujícím: "Po ránu, na zahřátí." Františkův synovec neodmítl. I on měl co nabídnout - v lahvi slivovice zbyla od včerejška dobrá polovina - ale přišlo mu to zbytečné. Lokl si a na patře zaznělo spokojené "Ech". Neodmítl ani stále nervosní mladík, který si vedle jazyka pobryndal i nohavici kalhot. Otřel skvrnu rukou a zanaříkal: "Ježíšmarjá, teď se ještě ke všemu celej zleju! Já mám dneska pech! Nezlobte se, ale mě čeká v Praze důležitý jednání a jestli tam přijedu pozdě, tak se můžu jít rovnou oběsit." - "No, no, tak vážný to snad nebude," namítl starý, "nechcete radši do druhý nohy?" - "Ne, děkuju, ten jeden mi stačil až až." Ruka s kalíškem opsala devadesáti stupňový oblouk, ale i zde byla zdvořile odmítnuta. Posilnila tedy samotného dárce: "Jen se podívejte na mě mladej pane, víte, co já už toho v životě zmeškal? A jsem tady pořád, no, však vono všechno zlý může bejt i pro něco dobrý, nemám pravdu?" Snad bych měl odpovědět - napadlo Františkova synovce - možná bych měl nyní odpovědět opět já - ale raději se svého konverzačního práva vzdal a odvrátil pohled od starcova chlupatého boltce směrem k oknu. Na jeho zamžené ploše se odrážely obě tváře spolucestujících. Ta hladší začala pohybovat rty: "Jenomže mně jde dneska o hodně. Na tuhle příležitost čekám pět let a teď bych měl kvůli jednomu pitomému zpoždění vlaku promarnit svojí největší životní šanci?" - 'A teď by měl kvůli jednomu pitomému zpoždění vlaku promarnit svoji největší životní šanci,' zopakoval předsedající v kolokviu odvrácené hlavy a se strnulým pohledem zabořeným do ohniska stolu pokračoval: 'Zdá se, že by se podobný problém, jakým je problém tohoto nešťastníka, mohl v nejbližší době stát i naším problémem.' - 'Příliš mnoho problémů na mladého člověka,' podotkl první přísedící, přenechávaje vzápětí slovo neposednému kolegovi po své pravici, který si s nelíčeným zaujetím vychutnával v hrdle kalíšek vypitého rumu: 'Já si myslím, že my nemáme, co zmeškat, neboť mi vlastně vůbec nic neočekáváme.' - 'Ba, ba,' přidal se i třetí: 'já se například místo nějakého nesmyslného očekávání raději smysluplně bojím; obávám se, že celé tohle dobrodružství skončí v nejbližší době jedním velikým krachem.' Čtvrtý však zaprotestoval: 'Pročpak by hned mělo končit krachem? Lze předpokládat množství neopakovatelných zážitků a dojmů: panenská příroda, vlastní dům, prosté venkovanky plné utajené krásy, občasné návštěvy přátel, klid, nerušená četba a možná dokonce i zajímavá práce. Tvorba!' Pátému to bylo jedno. Obcházel kolem kruhového stolu a pokoušel se najít způsob, jak nezávidět druhému vypitý rum. Šestý stál u okna a snažil se ostatní přetrumfnout tím, co vidí: holé keře, pusté role, holé keře, pusté role, holé keře...' Sedmý recitoval veselou báseň. Osmému se nelíbila, kroutil prsty u nohou a otráveně plival pod stůl zelenkavé sople. Zato devátý pleskal ručkama, až mu praskalo v kloubech. Desátý na cosi vzpomínal, ale nehodlal se o své myšlenky dělit s ostatními. Ten nejmoudřejší poslouchal u dveří. Měl veliké, do sloních rozměrů vytažené ucho a nabádal: 'Tiše přátelé, tiše, tam venku se cosi děje!... Mladý chce nejspíše pod účinkem rumu zaplašit nervozitu kecy... ano, ano, dokonce to vypadá, že se odvážil vetřít až sem!' Měl pravdu. Starý s mladým si nyní přizvukovali ve společném tónu. Mladý se jal osvětlovat důvody své cesty a příčiny narůstajících obav ze zpoždění vlaku, zatímco starý jej podle pravidel otcovského zvyku utěšoval. Ale jako by jim jejich vzájemnosti nestačily, umanuli si zapojit do víru debaty i Františkova synovce. Předpokládaje, že také jeho pozornost bude dozajista obrácena k nim a že tedy i jeho zájem o probírané téma je nezpochybnitelný, obrátil se mladík z ničehož nic přímo k němu: "A co vám, vám to zpoždění vlaku nevadí? Vy nikam nespěcháte?" - ´A je to tady, a je to tady,´ ozvalo se chórickým vícehlasem z hloubi kolokvia a vlna zděšení prochvěla sborem přísedících. - 'Klid, prosím o klid!' zavelel podle řádového kodexu předsedající a přísným pohybem ruky utišil rozjitřené brachy; poté ukázal metr dlouhým karbonovým prstem na jednoho z nich a poručil: 'Ty!' Vyvolený se poslušně zvedl od nakousnuté housky a přistoupil k pootevřeným dveřím: "Ne, ne, já v Praze jen přestupuju na další vlak, a ten mi jede až před polednem, takže mám času dost." - "A kampak máte namířeno, smím-li se zeptat," přidal se otázkou i druhý muž, před kterým opět zasvítila lahvička rumu s odšroubovaným uzávěrem. Dvojice společníků tentokrát neodmítla a tázaný podlomen tíhou vzkypělé vděčnosti odpověděl: "Do Osiřan. To je taková malá vesnička na Šumavě, skoro až u německejch hranic." - "Podívejme, nejspíš jste si tam našel nějakou práci, že jo? Typl bych si, že děláte na pile nebo v lese, nemám pravdu? Dneska se dají v lese vydělat slušný peníze. Můj mladej, teda syn, taky dělal v lese, ještě před tím než se dal ke dráze." - 'Šťastný to člověk' dolehlo odkudsi z dálky, ale nit rozhovoru zůstala nepřetržena: "Vlastně jo, tak nějak to opravdu je, i když práci si budu muset teprve najít. Zdědil jsem chalupu po jednom příbuzným a chtěl bych si to tam aspoň na několik měsíců zkusit. Pro mě je nejdůležitější, že budu mít svoje bydlení." - "Aha, takže by se vlastně dalo říct, že jste na tom stejně jako tady pán... novej život... budoucnost... tak tedy - na vaše zdraví!" Kalíšek rumu se otřel o zaječí pysk, až to strniskem zašustilo. V koutku úst vykvetla kapička zlatavé tekutiny zářící jako prazleta v kloace perlorodky. - 'Krápe, pohleďte soudruzi, ten starý muž krápe, jeho ochablé líce už ani neudrží moč!' zajásal druhý přísedící, načež vyfoukl bublinu slin. V odezvu na vydařené číslo, se všude kolem rozstříkly rachejtle nadšeného jeku a celé kolokvium propadlo na udaný takt divokému zmatku. Jedni vykřikovali přes druhé a ti, jako by nebylo vzrušení a řevu dost, zase přes ty první. Nejmoudřejší u dveří se zposledka pokoušel udržet kormidlo vědomí proti větru, ale i on již začínal pozbývat sil. Netrvalo dlouho a chaos propukl i vně kruhu únosnosti. Jeden z přísedících vylovil z kapsy krabičku zápalek a jal se cvrnkat rozžaté sirky do tváří svých druhů. Nejmoudřejší pustil rozkomíhané kormidlo a do výkřiku: 'Noli me tangere!' přibouchl s konečnou platností dveře. Poslední co venku spatřil byla strakatá hovězí hlava, spásající za ohradou z nehoblovaných klád zbytky staré zčernalé slámy. Vzápětí jej kdosi povalil na zem a zcela bezbranného odtáhl pod stůl, kde se nedalo dělat nic jiného než mlčet, souhlasit či spát. Zvolil si to druhé. Byla to však vskutku neblahá volba, neboť i jeho upřímný souhlas vyšel pod sítem totalitního zmatku na zmar. Výkřiky, posuňky, akrobatické veletoče. Hluk, pro nějž nebylo slyšet jediného slova z rozhovoru, který pokračoval venku. Mladý se tam snažil ujistit svého nepozorného vrstevníka, že mu nikterak nezávidí situaci, ve které se ocitl. Co prý to musí být za život, někde v zapadákově, v pohraničí, bez přátel a známých, bez jakékoli přijatelné perspektivy! On na jeho místě by nechal dům domem a zůstal by raději ve městě, člověk sice nikdy neví, kdy a kde se může naskytnout nějaká příležitost, ale pravděpodobnost, že se naskytne kdesi na konci světa, je přece jen podstatně menší než pravděpodobnost, že se naskytne v okresním městě. On se například své příležitosti dočkal, jen kdyby se to všechno tolik nekomplikovalo tím nešťastným zpožděním vlaku! Starý cosi zabručel, ale odpověď měla nyní přijít zřejmě ze strany druhého spolucestujícího. Ten však mlčel. Mlčel tak, až se to zdálo neslušné a trapné. Jeho zrak protékal nepřítomně oknem, za nímž zvlhčoval kropenkou matného vědomí mordy několika pasoucích se krav. A když ani další velkorysá nabídka rozhovoru nebyla přijata, zalilo všeobecné mlčení veškerý prostor ticha, maně vymezený v útrobách vagónu pravidelným duněním kol a špatně podsypaných pražců. Mladý hypnotizoval čísla na ciferníku náramkových hodinek, starý upsal bezcennou duši limbu a Františkův synovec obhlížel z kazatelny vlastního neporozumění chrámovou loď bláznovství a zmatku. Až těsně pře cílem zatřásl jejich rameny pištivý hlas průvodčí: "Praha, Hlavní nádraží, konečná, vystupovat!" Mladík se vztyčil jako pimprle pod rukou náhle postřeleného loutkoherce a s výdechem: "Padesát minut, nashle!" zmizel kdesi ve fašírce těl. Starý zachoval rozvahu i letitou moudrost. Pomalu vynořil pomačkanou hlavu zpod tvídového kabátu a vysypal z ní něco rumových hoblin slov do klína Františkova synovce: "Tak vám přeju šťastný pořízení, a ať vám to dobře dopadne, že jo?!" Slova byla čistá a upřímná, jenomže tam, kam byla určena, tam to ještě stále citelně haprovalo. Většina přísedících sice odešla někam pryč, ale ti co zůstali, i nadále sveřepě odmítali účastenství na proscéniu reality: "Děkuju, ale to nezáleží na mně, všechno je někde v nenechavých rukou božích, nashledanou." Se skřípěním brzd se zvedli všichni, kteří dosud drželi svá teple vysezená místa. Františkovu synovci to připadalo, jako by byli z ničeho nic nuceni - dle zákona - pospíšit kamsi k jedinému, všemu pokolení společnému cíli. Toliko on zůstal sedět a trpělivě vyčkával až se vagón dočista vyprázdní. Ta krátká chvíle samoty jej probrala a posílila. Bylo toho třeba nejenom jeho vykostěnému intelektu, ale především jeho žaludku, jemuž prudké brzdění vlaku evidentně neprospělo. Plechová škatule vozu rozdělila existenci ve dví, přičemž vykrojila ze střídy rána jediný kratičký okamžik odloučení. - Podobně i klid před bouří často ohlašuje na tamtamu ticha magický rytmus bubnování právě procitajícího deště.
Venku za okny duřely peróny lidmi, den nabíral a vypouštěl dech tisícem hrdel a čtyři základní šťávy životní proudily organismem světa v odvěké směsici pohybu, prostoru a času. |